Tohle je téma, o kterém chci napsat hrozně dlouho. Asi od té doby, co jsem se přestěhovala z Prahy do Turnova.

Prosím - když něco prodáváte. Nebo kupujete. Nebo když prostě komunikujete s cizíma lidma po internetu. To znamená psaným slovem... Zkuste se nevyjadřovat jako burani. Dobrý den na začátek se hodí. Taky gramatiku si občas procvičit je fajn. Jinak působíte jako křupani non plus ultra a není úplně radost s vámi jednat.

Prostě kupuju na Let it go autorádio a je to utrpení :oD

Člověk si může myslet, že některým věcem uteče. Že když všechno vyřeší, byť ne ke svému dobru a odstěhuje se přes půl republiky, aby mohl totálně "zamést stopy."

Jenže ta blbá minulost vás stejně sestřelí, když to nejmíň čekáte. A najednou je všechno zpátky. Ty temný roky, který si skoro nepamatuju. Ta všechna zoufalost a bezmoc.

Jediný, co se dá dělat je tvářit se, že

Já jsem si o sobě vždycky myslela, že ne. Protože mám většinou velmi skeptický postoj ke všemu, co se tváří nadpřirozeně.
Jenže pak jsme šli v noci po lese, kde padala hvězda. A já jsem si přála. Je přece důležité mít nachystané přání a, samozřejmě, nesmí se nikomu říct, protože by se pak nesplnilo.

A mně došlo, jak vlastně moc pověrčivá jsem. Každé ráno musím vstát pravou nohou,

"Fotosešit za recenzi."

To na mě poslední dobou blikalo na Instagramu. No neber to, říkala jsem si. A tak jsem to vzala :o)

Společnost www.saal-digital.cz/ mi po "schválení" mého blogu poslala dárkový kód a já se mohla pustit do výroby fotosešitu, protože se roční výročí s Janem kvapem přiblížilo a nechat

Nejdřív si myslíte, že máte několik opravdu dobrých přátel. Není jich sice moc, ale opravdu věříte, že se o ně můžete kdykoliv opřít. Jedná se o přátelství dlouhodobá, přes deset let trvající.

Měla jsem kamaráda, s kterým jsme toho opravdu hodně zažili. Spousty propitých nocí, spousty konverzací, kdy jsme se svěřovali jeden druhému s čímkoliv, co nás zrovna trápilo, co jsme měli v hlavě.

Jako malá jsem sběr borůvek (a jiných lesních plodů) nenáviděla. U nás sice borůvky nerostou, ale jako absolvent prvního stupně vesnické základní školy jsme pravidelně vyráželi do vedlejšího lesa a v byli nuceni sbírat hluchavky a otrhávat březové lístky. Jako vrchol bylinkářského snažení byl domácí sběr, který, samozřejmě, vyhrála třídní šprtka vlastnící knírek a obrovské papírové pytle naplněné