To nezpívám já

ale květy které jsem spatřil
to se nesměju já
ale víno které jsem vypil
to nepláču já
ale láska kterou jsem ztratil

Říkám si, kdy je člověk dost starý na to, aby jeho "ne" bylo plně respektování. Mně je třicet devět let. To už není úplně málo, i když se staře necítím. V průběhu let jsem se se vším asi tak nějak srovnala. S rodiči, kteří dali přednost partnerům před vlastním dítětem a já ve dvanácti letech zůstala sama. Reálně, i duševně. Se svými jizvami, kterých mám po těle víc než dost, a které jsem

 Malý plavat vydržel a já jsem mohla nastoupit do porodnice a podívat se, jak to vypadá v nemocnici i z druhé strany, tedy ze strany "pacienta", a ne zdravotníka. Jen na okraj - tuhle zkušenost bych doporučila úplně každému, kdo pracuje v nemocnici a stará se o lidi. 

První večer byl vcelku pohoda, na pokoji jsem byla sama, nic mě netrápilo, nějaká příprava na porod

Ptala se mě známá, s kterou jsme v zimě venčily děti.

Páni já dlouho nepsala.

Tenhle článek už si sumíruju v hlavě dost dlouho.

Většinu svůj blog používám na kňourání a stěžování si, jak mě všichni a všechno sere. Dneska bych to ale chtěla trochu otočit.

Čas do soboty se strašlivě vlekl. Jak já se bála, že něco nevyjde. Bála jsem se, že mi vyjde pozitivní PCR test, bála jsem se, že při běhání někde uklouznu a zlámu si nohu, bála jsem se, že se po cestě do Prahy někde vybourám. Nejraději bych se obalila do bublinkové fólie a v sobotu se prostě teleportovala na Výstaviště.