O přátelství

Nejdřív si myslíte, že máte několik opravdu dobrých přátel. Není jich sice moc, ale opravdu věříte, že se o ně můžete kdykoliv opřít. Jedná se o přátelství dlouhodobá, přes deset let trvající.

Měla jsem kamaráda, s kterým jsme toho opravdu hodně zažili. Spousty propitých nocí, spousty konverzací, kdy jsme se svěřovali jeden druhému s čímkoliv, co nás zrovna trápilo, co jsme měli v hlavě. Dodnes si myslím, že k pravému přátelství patří i to, když jeden druhému řekne, že se chová jako kretén, pokud se tak opravdu chová. Dlouhá léta to tak oboustranně fungovalo. Dokud nezačal kamarád poslouchat lidi, honosící se titulem z oboru psychologie a psychiatrie. Z přátel se pro něj stali nepřátelé a během mrknutí oka bylo mnohaleté přátelství pryč. Samozřejmě nezapomněl o sobě okolí vykládat, jaký je chudák, a že se na něj všichni, včetně mně, vykašlali. I zželelo se mi ho asi po půl roce, řekla jsem si, že nebudu kráva a udělám první krok. Šla jsem na jednu akci, co pořádal. Bavil se se mnou. Žádná hitparáda, ale bavil. Náš společný kamarád se mnou měl řeč, ať na něj nejsem zlá a nekašlu na něj, že ho to mrzí, a že je vlastně chudák. Napsala jsem mu tedy, po akci, smsku, zda se nesejdeme. Neměl čas. Napsala jsem mu druhou smsku - neměl čas, ale prý se ozve. To bylo někdy v listopadu. Je srpen, ale už se neozval a nikdy neozve. Chudák, na kterýho všichni údajně kašlou, během jediného dne odkopl bez mrknutí oka svoji dlouholetou kamarádku.

Měla jsem dalšího kamaráda, s kterým jsme si někdy od začátku střední školy psali dopisy (našli jsme se v časopise Play station :oD ). Po pár letech dopisování jsme se potkali a setkávali se dál. Říkali jsme si bráško a sestřičko. Kamarád se nehezky zachoval k mojí kamarádce, s kterou "chodil". Řekla jsem mu, respektive spíš napsala, co se mi nelíbí. Na to mi napsal jen "ok" a od té doby se neozval. Nedávno jsem se přestěhovala do kraje, kde tenhle kamarád bydlí. Inu, zase jsem nechtěla být za urážlivou krávu, a tak jsem mu napsala, že tu bydlím, jestli se nesejdeme. Napsal, že se ozve v pátek. Pátek je pryč, týdny plynou, a už se neozval. A pochybuju, že se ještě někdy ozve.

V dubnu jsem se přestěhovala osmdesát kilometrů od Prahy. Žádná velká vzdálenost, řekla bych. Alespoň vzhledem k tomu, že jsem se původně měla stěhovat do Skotska, což je mnohem víc z ruky. Ze začátku jsem kamarádům psala, jak se mají. Jenže mně skoro nikdo nenapsal, jak se mám. A to ani "nejlepší" kamarádka. A nejsmutnější je, že už mě to vlastně ani nepřekvapilo. Sejde z očí, sejde z mysli.

Alespoň člověk časem zjistí, že se vlastně nedá nikomu stoprocentně věřit. I když to stejně budu, naivně, zkoušet stále dokola.

A na druhou stranu - o to víc si vážím těch, kteří mi zůstali :o)