Znáte Black mountain? Ne? Já jsem taky neznala.

Neřekla bych o sobě, že jsem marnivá, oblečení mám sice plnou skříň, ale je letité. Jakože opravdu letité. Některým kouskům je už třeba deset let. Zároveň mám ráda barvy (když občas přijdu do práce v jiných, než různobarevných, svítivých ponožkách, ptají se mě, jestli nemám svůj den) a neotřelost. Prostě to, co nemá každý. Kdysi mi v tomhle

www.konbini.com/us/entertainment/heath-ledgers-iconic-cinema-moments/amp/

Tohle je téma, o kterém chci napsat hrozně dlouho. Asi od té doby, co jsem se přestěhovala z Prahy do Turnova.

Člověk si může myslet, že některým věcem uteče. Že když všechno vyřeší, byť ne ke svému dobru a odstěhuje se přes půl republiky, aby mohl totálně "zamést stopy."

Jenže ta blbá minulost vás stejně sestřelí, když to nejmíň čekáte. A najednou je všechno zpátky. Ty temný roky, který si skoro nepamatuju. Ta všechna zoufalost a bezmoc.

Jediný, co se dá dělat je tvářit se, že

Já jsem si o sobě vždycky myslela, že ne. Protože mám většinou velmi skeptický postoj ke všemu, co se tváří nadpřirozeně.
Jenže pak jsme šli v noci po lese, kde padala hvězda. A já jsem si přála. Je přece důležité mít nachystané přání a, samozřejmě, nesmí se nikomu říct, protože by se pak nesplnilo.

A mně došlo, jak vlastně moc pověrčivá jsem. Každé ráno musím vstát pravou nohou,

"Fotosešit za recenzi."

To na mě poslední dobou blikalo na Instagramu. No neber to, říkala jsem si. A tak jsem to vzala :o)

Společnost www.saal-digital.cz/ mi po "schválení" mého blogu poslala dárkový kód a já se mohla pustit do výroby fotosešitu, protože se roční výročí s Janem kvapem přiblížilo a nechat