Naprosto souhlasím s mojí MJmámou, že slavit narozeniny někoho, kdo umřel je ujetý. Hodně moc ujetý, ale tak nějak si člověk nemůže nevzpomenout, nemůžu si pomoct. Hlavně, když jsem dostala novinářskou akreditaci na velkoplošný promítání Bukurešti, což je pro mne nejvíc koncert. Navíc jsem se odmítla účastnit víkendové akce MJfans, protože se mi tam jednak nechtělo a druhak jsem jela na bitvu,

"Ty seš praštěná. Víc praštěná, než tvoje spolubydlící."

"Ty máš hustý storky."

Baví mě, jak určitý lidi nepobírají mojí osobu. A ještě víc mne baví, když o mně říkají, že jsem divoká. Jsem ráda divoká, muhehe :o)))

V sprnu mají všichni (skoro) dovolenou a je poměrně vysoká hodinová norma. Takže já nemám dovolenou, za to mám vysokou hodinovou normu, takže se mi srpen slil je jednotného stylu ve stylu práce a chlast (ten chlast je zaručeně lepší). V sprnu nic nestíhám víc než cokoliv předtím. Ani ke koním jsem se už bůhví jak dlouho nedostala a začíná mi z toho města hrabat (já si totiž neumím vybrat, jestli

"Mladí lidé chodí na diskotéky, kde tancují, pijí, obcují mezi sebou a dokonce i ... berou drogy!"

(a taky przní dětská hřiště :oD )

Kdyby jen mladí, bububu! :oD

Bydlet v Praze má svoje kouzlo. Zamíchat se do gay parade, protože nejely tramvaje nemělo chybu. A dostala jsem balónek (fialovej, kterej mi ladil k šatům). O pohledu, na pěkné, homosexuální

No ale fakt. Ubytovna od špitálu mne totiž začala neskutečně srát. Ale fakt neskutečně. Z tisíc a jednoho důvodu jsem myslela, že se tam zblázním.

Náhoda tomu chtěla, abych se s kamarádkou z dětství po letech sešla v Praze a zjistila, že si rozumíme úplně stejně, jako když jsme byly o dost menší (a ošklivější).

Není nad to, když se vrátíte domů po náročných dnech a najdete tam pivo.

Nikdy jsem nebyla na fesťáku, nikdy mne to nijak nelákalo, já jezdila na bitvy a byla spokojená. Ale když na Evropě 2 hlaholili před x měsícema, kterak bude na Benátské noci Sunrise avenue, boží to kapela, málem jsem mlátila hlavou do stolu, že je neuvidím, a že tam budu chybět. A pak, že se nedějí zázraky. Zaměstnavatel spolubydlící nám zaplatil vstupenky a v práci jsem si vyškemrala volno dokonce

Je zvláštní vracet se na stará místa, k věcem, které byly tak dlouho, že vám kolují žilami. Podobné pocity jsem měla z posledního víkendu, kdy jsem vyrazila na bitvu. Po roční pauze, byť, dám - li si ruku na srdce, tak ta pauza byla prakticky dvouletá z důvodů, po kterých vlastně nikomu nic není. Ale mezi šermíři se pohybuji od patnácti. Zatímco ostatní vrstevníci drandili po diskotékách, tak já