Tři blonďáci a jeden fesťák

Nikdy jsem nebyla na fesťáku, nikdy mne to nijak nelákalo, já jezdila na bitvy a byla spokojená. Ale když na Evropě 2 hlaholili před x měsícema, kterak bude na Benátské noci Sunrise avenue, boží to kapela, málem jsem mlátila hlavou do stolu, že je neuvidím, a že tam budu chybět. A pak, že se nedějí zázraky. Zaměstnavatel spolubydlící nám zaplatil vstupenky a v práci jsem si vyškemrala volno dokonce až do pondělí (což doteď nechápu). Až do poslední chvíle jsem nevěřila tomu, že jedem. Ale jely jsme. Já a moje spolubydla, s klasickým dobíháním autobusu na Liberec a mírnými zmatky. Ale tak co :o)

"To si děláš prdel, že nevíš jak vypadá Brian Adams" Valila na mne spolubydla oči, zatímco božský Jarek Nohavica dokončoval svoje famózní vystoupení a splnil mi tak jeden dávný sen, vidět a slyšet ho naživo. Nevěděla jsem, jsem totiž mula prvotřídních rozměrů a od hlavní hvězdy Benátské noci jsem znala jen Everythink I do (z Robina Hooda) a Here I am ze Spirita (kdo to neviděl, doporučuju, krásná pohádka :o) ), je blonďák a dokonce i ve svym věku, kterej je pro mne normálně značně ... odpuzující, blonďák kunďáckej. A byl sladkej. I když jeho hudba mne zas až tak netankovala, on sám byl boží. Roztomilej, bylo mu dobře rozumnět, a když z davu vytáhl náhodně jednu holčinu, která měla krásně čistou angličtinu (to, že nerozumněla slovu Tent jí odpouštím :oD ) a navíc netrpěla trémou a klidně si tam s ním lehce falešně prozpěvovala (mě by odvezli ještě před tím, než by stihl přitisknout svůj - velmi šukézní - zadek na můj, což jí tam udělal a holčina zpívala dál a nevypadala ani trochu rozhozeně :o) ). Po Brianovi jsme šly spát do našeho stanu v Toi Toi kempu (název za všechny prachy :oD ) s pocitem lehké pubertální zamilovanosti do zpěváka, kterého jsme si od toho večera zvykly familierně nazývat Brianem :o))))

V sobotu jsme se zvládly neskutečně rychle opít. Dopoledne jsme se vykempovaly na malý kopeček a za notného popíjení piva a kouření cigaret poslouchaly pro nás neznámé kapely, z kterých mne nejvíc potěšil Michal Hrůza, který, jak jsem překvapeně zjistila, zpívá mnou oblíbené hity, jako 1+1, apod. Pak spolubydla usoudila, že nejspíš to bude bývalý člen kapely Ready Kirken a byl boží. Další věci mi tak nějak splývají dohromady, jen vím, že jsme pak seděly na louce u hlavních stages, pak chodily dokola jako poníci, skončily v lese, pak začalo strašně pršet a dvě hodiny tančily jako šílené na diskotéce Evropy 2, která byla mimochodem naprosto boží, s Pájou Cejnarem (já ho žeru) v hlavní roli a pustil mi Michaela a vůbec jsem se tam vytančila jako už dlouho ne, abychom se pak přesunuly na kapelu, kvůli které jsme sem hlavně jely. Sunrise Avenue a blonďák číslo dvě. A kam se hrabe Brian na hlavního zpěváka - Samu. Není úplně typickej krasavec, ale hodně to dokládá neuvěřitelným charisma a snad nejvíc šukézním hlasem na světě. Vůbec jsem z něj nebyla hotová. Ani trošku. Byli vtipní, byli jedineční a nejvíc mě sere, že jsem nechytla ani jedno trsátko, byť jich naházeli do davu snad padesát.

No, doufám, že jsem dobře rozumněla, že přijedou do Prahy v březnu, kde si hodlám jedno trsátko chytit. O ručníku, který mrskli do davu, který mi toliko připomněl Michaela ani nemluvím ....

Neděle se na nás podepsala značným vyčerpáním. Napočítaly jsme, že v sobotu naše nohy oddřely asi šest hodin v kuse. A bylo to znát. Zatímco předchozí dny jsme držkovaly, jak se všichni šouraj, teď náš všichni předbíhali. Koukly jsme na představení F. R. Čecha, které bylo místy i vtipné, a z kterého mi nejvíc utkvělo v hlavě, když jeden z hereckého sboru poskakoval po pódiu a skandoval, že kdo nekrade, není Čech, publikum mu k tomu nadšeně tleskalo a skandovalo (a pak, že lidi nejsou blbí). Pokusila jsem se to spravit jedním pivem, pak druhým, a když to pořád nezabíralo, tak jsem zařízla na louce před hlavní Stage (a byla potupně vyfocena, abych následně na fotku uvalila absolutní utajení :oD ). No, není se čemu divit, protože zpěvačka Debbie sice zní hezky v rádiu, ale naživo nic moc, hlas slabej, nezajímavej, a když se po ní předvedla Abba stars, zařízla jsem to znovu, jen abych předešla utrpení, protože jestli něco odmítám poslouchat, tak je to Abba. Notabene nechápu, proč holka s nádhernym hlasem má potřebu převlíkat se do podivnejch bílejch kostýmů a napodobovat někoho jinýho a netvoří něco vlastního. Eh, no nic. Když se to někomu líbí... Naštěstí jsme se dočkaly Dědy Mládka IB, kteří neměli chybu, po sebrání našich zubožených sil jsme začaly skákat a blbout, dokud se nespustil liják. Než jsme si stačily užít, že se nám podařilo dostat se do první řady (lidi potupně zdrhali), stopli jim vystoupení a začali na zadní stranu pódia natahovat nějaký hadry. A do toho se rozpršelo opravdu hodně. Nakonec jsme i my vyměkly a rozhodly se, že si koupíme pláštěnky. Jenže než se nám podařilo probojovat se až k pláštěnkám, pršet přestalo a samozřejmě až do konce fesťáku pršet nezačalo :oD Ale tak máme pláštěnku, že ano. Na závěr přerušeného vystoupení Ilegální Děda Mládek svlíknul tričko, hodil ho do davu, aby za pět minut poprosil o navrácení trička, protože nenašel náhrádní :oD A všechna čest, triko mu bylo vráceno. Pomalu nastala chvíle na třetího blonďáka (za hodinu) a tudíž přesun před pódium, kde to začalo být brutální. Ano, na mýho milovanýho Tomáška Kluse se už tísnilo u pódia hafo moc náctiletých holčiček, s růžovými mobily, namalovanými ksichtíky a zvláštním jazykem, toliko mi připomínající mě před deseti lety :oD A než dokončil Václav Neckář na vedlejším pódiu všeobecně milovanou (nechápu proč) písničku "Potrati", tísnily se na nás holčičky ze všech stran. Vidět Tomáška je pohlazení pro mou labilní duši pokaždé, nicméně přesto ... už to není takové. Ne, že bych ho přestala  zbožňovat, to ne, ale přijde mi, že s přibývající slávou už to není ten starej Tomáš, představení už postrádalo ten komorní ráz a jeho dvorní kytarista Jiří se ani nesnažil vtipně reagovat, většinu času se omezil na prosté "hm". Už to není "ten náš Tomáš", už je to "Tomáš všech". Asi to tak má být a rozhodně mu to přeju, ale stejně ... něco tam chybí, mno. A Ninu by si mohl odpustit, protože je to labilní, labilní, labilní song, stejně jako sama Nina Zarečná a vyměnit ho za Trigorina. A vůbec mě nezajímá, že ji publikum vítá nadšeným řevem. Oni(y) tomu totiž nerozumí :oD

Po Tomáškově koncertu, kdy holčičky opustily dav nastal masakr. Zatímco vedle nastoupil Kamil Střihavka (taky blonďák, taky super hlas, ale kupodivu mne moc nebere), my se prodraly do druhé řady  a čekaly. A já vzpomínala na vyprávění MJmámy, kterak x hodin stály a čekaly na Michaela a nechápala, jak to mohla vydržet, protože já už tu třetí hodinu moc nedávala, bolela mne záda, bolely mne nohy a dav se zvětšoval a zvětšoval a nedalo se hnout, takže jsem střídavě opatrně stála na jedné noze, a pak na druhé, abych si alespoň trochu ulevila. A pak nastoupil... Člověk, kterému fandím od dětství, který má texty, u kterých se nejvíc píše, který je, alespoň pro mne, geniální, co se skládání jednotlivých nástrojů v hudbě týče. Dan Landa (mimochodem nejdebilnější jsou otázky, kolik tam bylo nácků, je vidět, jak jsou tady lidi omezení, to, co jsme dělali v osmnácti budeme těžko dělat o patnáct let později, takže ne, nebyl tam ani jeden). A byl úžasnej. Nadpozemskej. Nejvíc z nejvíc. Mnohem lepší koncert než Vozová hradba. I on byl jinačí. Vyprávěl jako nikdy ne. O tom, proč písničky složil. Bylo vidět, jak má povislou tvář po obrně lícního nervu, jak mu to nedělá moc dobře a stejně to dal. A být v tom davu. Kamkoliv jsem se otočila, tak vedle mne, za mnou, DAV. Dav, který křičel, zvedal ruce, člověk na člověku. To bylo něco :o) Za sebe - z celé Benátské noci byl nejlepší, kapitální ukončení celého festivalo, z kterého mi zůstal zážitek ještě na dlouho kdesi uvnitř. Dan Landa je prostě někdo.

PS: Tomáš Savka nám nějak zkrásněl :oD

Pondělí bylo smutný. V pondělí se muselo odjet. Nejvíc mě nasral chlap, zjevně nějakej podržtaška z týmu organizátorů, kterej se vrhnul na bandu mladých lidí na zastávce a začal je buzerovat, že nemají lístek na autobus, a že tam nemůžou nastoupit. Nepochopila jsem, co je mu do toho, od toho tam mají revizory. Skoro lituju, že nevyběhl na mě, byť jsem lístek měla. Předvedla bych mu parádní monolog :o) V Liberci se ukázalo trochu problémem dostat se do Prahy, protože autobusy začínají přebírat zvyky SA - kdo nesedí, nejede. Vypadá to, že doby, kdy se dalo tísnit v úzkých uličkách autobusů, ale s dobrým pocitem, že alespoň jedu z bodu A do bodu B, dávno minuly. Ale alespoň jsme se prošly po Liberci, já poslala pohled do Austrálie a vyfotily se u podivných soch kočiček :oD