Šermířsky

Je zvláštní vracet se na stará místa, k věcem, které byly tak dlouho, že vám kolují žilami. Podobné pocity jsem měla z posledního víkendu, kdy jsem vyrazila na bitvu. Po roční pauze, byť, dám - li si ruku na srdce, tak ta pauza byla prakticky dvouletá z důvodů, po kterých vlastně nikomu nic není. Ale mezi šermíři se pohybuji od patnácti. Zatímco ostatní vrstevníci drandili po diskotékách, tak já seděla u táborového ohně a žvala s ostatníma písničku o Dvou havranech a prokládala to Ai vis lo lop. Věci se změnili. Já jsem se změnila, což mi došlo hlavně ve chvíli, kdy mi kamarádka, s kterou jsem se naposledy viděla před rokem pokkládala dotazy typu: "ale kafe jsi nepila, viď? A na těch cigaretách jsi už závisla, viď?" Taky jsem nemluvila sprostě, nechlastala jsem tolik, o jiných věcech se snad ani nezmiňuji. Změnil se i kamarád, který mne v opilosti nazval sviní a fyzicky napadl. Jako kdyby ukázal, kde je ve skutečnosti moje místo. Pocit, že jsem přišla o kamaráda. Smutné.

A zestárla jsem, což mi došlo ve chvíli, kdy jsem se rozhlídla po táboře, kde byl už málokdo, koho bych znala, všem bylo kolem šestnácti. Stejní, jako jsem bývala já. Už nejsem. Ale pořád to ve mně je, a i když to pečlivě schovávám, aby nebylo tak snadný ublížit mi, jako dřív. Pořád to miluju, pořád budu ze všeho nejraději zpívat u ohně s lahví medoviny v ruce a spát promáčená ve stanu, protože se není kde usušit. Pořád jsem šermířka, a kdo říká, že ne, ať si trhne nohou.