Mojí dlouholetou zásadou vždycky bylo, že není radno se moc paktovat s kolegy z práce. Jednak jsou cizí a druhak, když si někoho pustíte moc do života, bude vám ubližovat, protože bude vědět jak na to. Možná trochu schizofrenní, ale vždycky mi to fungovalo. 

To jsme takhle byli nedávno v kině. Po kinu jsme zašli s mým ještě na skleničku a já našla v tašce dvě brčka, která jsem uzmula před promítáním a zapomněla jsem na ně. 

Dělali jsme v bytě podhledy - práce, která měla být hotová za týden (včetně světel) se protáhla bezmála na tři týdny. Tři týdny jsme měli celý byt nastěhovaný v ložnici, tři týdny ponorky a nervů - nebylo to zrovna moc šťastné období. A stejně nám visí ze stropů místo krásných led světel dráty

Znáte Black mountain? Ne? Já jsem taky neznala.

Neřekla bych o sobě, že jsem marnivá, oblečení mám sice plnou skříň, ale je letité. Jakože opravdu letité. Některým kouskům je už třeba deset let. Zároveň mám ráda barvy (když občas přijdu do práce v jiných, než různobarevných, svítivých ponožkách, ptají se mě, jestli nemám svůj den) a neotřelost. Prostě to, co nemá každý. Kdysi mi v tomhle

Můj měl narozeniny a protože jsem chtěla trumfnout jeho překvapení k mým narozeninám, kdy se na skále odnikud vytasil s kytkou  a šáněm dokonce se skleničkama, musela jsem se fakt snažit.

Všechno jsem vymyslela - tajemnou cestu autobusem (o to víc byla tajemnější, kdy nás autobus vyplivl uprostřed ničeho a můj muž, který tu zná každý kout prohlásil, že tam v životě nevystupoval), večeři

www.konbini.com/us/entertainment/heath-ledgers-iconic-cinema-moments/amp/

Jak už jsem se letmo zmínila v minulém článku, změnila jsem práci. Sice, když jsem se v dubnu stěhovala do Ráje (a bylo to mé třinácté stěhování), docela přesvědčivě jsem tvrdila, že už práci měnit nechci. A sama jsem tomu věřila. Ono měnit práci, poznávat nové lidi, učit se nové věci je docela opruz. Jakože velkej. Navíc mi bylo tvrzeno, že v téhle práci budu mít určitě nejvíc peněz ze všech prací,