Jak jsme byli bruslit
25. březen 2018 | 22.43 |
Mojí dlouholetou zásadou vždycky bylo, že není radno se moc paktovat s kolegy z práce. Jednak jsou cizí a druhak, když si někoho pustíte moc do života, bude vám ubližovat, protože bude vědět jak na to. Možná trochu schizofrenní, ale vždycky mi to fungovalo.
Trochu jsem to porušila v minulé práci, kde byla prostě super parta a bylo mi s těma lidma fajn.
Teď si lidi v mé současné práci (kde ještě nejsem ani čtvrt rok) pronajali na hodinu zimní stadion. Hodně jsem přemýšlela, jestli jí. Sice jsem se na to v jakémsi záchvatu prvotního nadšení přihlásila, ale ještě ten večer (bruslení jsme měli od půl jedenácté) jsem měla dlouhé hovory sama se sebou (na to jsem fakt expert :oD ), zda tam chodit. Přeci jsou cizí. Přeci to jsou lidi z práce... No a taky jsem líná, žeano.
Nakonec mi k vykopání se pomohl můj a taky vědomí, že tady pořád nikoho neznám a měla bych se taky někdy dostat mezi lidi.
A tak jsem vyrazila.
K (kraso)bruslení mám velmi vřelý vztah, je to moje srdcovka, a tak obout si brusle je pro mě něco jakýsi soukromý svátek, velmi nepochopitelné potěšení, ke kterému se, bohužel, moc často nedostanu.
A mít celý zimák pro sebe? Respektive pro pár lidí? Nepopsatelně boží. Prostor, rozlet - takže jsem sebou párkát solidně švihla, což se mi normálně nestává :oD Nemusíte jezdit dokolečka s davem jako trubky, můžete jet kam chcete...
Jen mi trochu chybělo nasadit si sluchátka a být tam jen tak pro sebe....
Na druhou stranu jsem se socializovala a to se taky počítá!
Komentáře
| RE: Jak jsme byli bruslit | tlapka | 26. 03. 2018 - 20:03 |