Malý plavat vydržel a já jsem mohla nastoupit do porodnice a podívat se, jak to vypadá v nemocnici i z druhé strany, tedy ze strany "pacienta", a ne zdravotníka. Jen na okraj - tuhle zkušenost bych doporučila úplně každému, kdo pracuje v nemocnici a stará se o lidi. 

První večer byl vcelku pohoda, na pokoji jsem byla sama, nic mě netrápilo, nějaká příprava na porod

Ptala se mě známá, s kterou jsme v zimě venčily děti.

Páni já dlouho nepsala.

Tenhle článek už si sumíruju v hlavě dost dlouho.

Většinu svůj blog používám na kňourání a stěžování si, jak mě všichni a všechno sere. Dneska bych to ale chtěla trochu otočit.

Čas do soboty se strašlivě vlekl. Jak já se bála, že něco nevyjde. Bála jsem se, že mi vyjde pozitivní PCR test, bála jsem se, že při běhání někde uklouznu a zlámu si nohu, bála jsem se, že se po cestě do Prahy někde vybourám. Nejraději bych se obalila do bublinkové fólie a v sobotu se prostě teleportovala na Výstaviště.

Jestli je tu někdo, kdo mě čte už delší dobu, tak dozajista ví, že už roky fandím Tomáši Vernerovi.