Jak jsem fandila Stardance - část první

Jestli je tu někdo, kdo mě čte už delší dobu, tak dozajista ví, že už roky fandím Tomáši Vernerovi.

V době, kdy ještě bruslil jsem sledovala přímé přenosy ze soutěží, klidně i na mobilu, cestou do práce, cestou z práce, v práci, doma... Ráda bych upozornila, že technika v té době nebyla na takové úrovni jako dneska, takže kolikrát zvládnout nalazení se na mistrovství, které se přenášelo jen v na zahraničních kanálech, zablokovaných pro českou republiku byl docela oříšek. A můj největší zážitek (z kterého už žiju několik let) je ten, kdy jsem ho po jednom mistrovství České republiky požádala o fotku a on mě k sobě přitiskl tak, že jsem cítila každý jeho sval (a bylo to jako tisknout se k mramoru). Dodnes si umím vybavit ten pocit (ach). Fotku mám dodnes a je mizerná, protože... No, o technice, jaká byla tenkrát jsem se už zmiňovala. Pamatuju si, že ten mobil se vešel pohodlně do dlaně a nepřečuhoval. 

Bohužel, Tomáš dobrusil, vidět je ho už pomálu. Jaká byla moje radost, když jsem zjistila, že konečně bude tančit ve Stardance! Října jsem se nemohla dočkat, a pak poctivě sledovala každý díl, posílala smsky... A taky se snažila soutěžit o vstupenky. Protože na přenos se normální člověk nedostane. A já tam chtěla. Ne - já tam potřebovala. Jediná šance? Vyhrát vstupenky na sociálních sítích. Takže jsem soutěžila. Poctivě. Každý týden. O vstupenky, o hrneček. Nic. Smolík. 

Poslední týden, některé soutěžící "vymlátil" covid, někteří vypadali normálně, zbyl jen Tomáš, Jan Cina a Martina Viktorie Kopecká, už zbýval jen finálový večer a  konec. Takže poslední soutěž o vstupenky. Donutila jsem se poprosit kolegy v práci, jestli by se mnou neudělali fotku, jak fandíme Stardance. Jak mně bylo trapně (a to se mi ještě smáli, že na to koukám - u nás v práci jsou totiž normy na co se dívat, jak se oblékat, co poslouchat za muziku...). Kolegové se ale zachovali fajn, vymysleli kompozici, fotku jsme vyfotili a ... já ty vstupenky vyhrála! Neuvěřitelné. Už jsem tomu přestala pomalu věřit a najednou jsem měla ve své virtuální schránce email se vstupenkami a podrobnými pokyny (hlavně se nechat, i přes tři dávky očkování otestovat, s účinkujícími se nefotit, nekamarádit, nezdravit). Naprostá euforie. Hned jsem volala nejlepší kamarádce do Prahy, že jde se mnou. Nedovedu si představit být tam s někým jiným, než s ní. 

Jenže tím můj euforicky - praštěný týden nekončil. Ploužím se tak po práci, těším se na konec své dvanácti hodinové směny, když tu najednou telefon, neznámé číslo. A v telefonu se ozve reportérka z České televize, že se mnou chtějí udělat rozhovor, protože chtějí natočit, jak vyhrál lístky někdo z první linie. O rozhovor zrovna dvakrát nestojím, tak jim řeknu, že s médii nesmíme mluvit (to jsem si nevymyslela, to je pravda, hustí to do nás od začátku covidu), a že by si to museli domluvit s vedením. Taky jsou překvapení, že nejsem z Prahy (proč bych měla být?), tak si říkám, že stejně nedorazí, na sever daleko.

Docela mě převezli, když za pět minut volali zpátky, že vedení je nadšené a za hodinu jsou u mě. Haha. Na hlavě vrabčí hnízdo (kdo by se jako šlechtil do práce?), a když mi doktorka řekne, ať si udělám něco s těma kruhama pod očima, je mi jasné, že ani ten zbytek není zrovna reprezentativní. Výhoda ženského kolektivu - jedna mě učeše, druhá půjčí řasenku, třetí korektor... Za chvíli přijede severská pobočka České televize - reportér s kameramanem, jsou moc milí, vzpomenu si na roky, kdy jsem hrála divadlo (jak já to milovala), třikrát se projdu, šestkrát odezinfikuju ruce pro kameru, poskytnu rozhovor, jestli jsem někdy tančila, co se mi líbí na Stardance, komu fandím, s kým půjdu, ujistí mě, že jsem se pro kameru narodila (to určitě) a jsou pryč. Hřeju se na výsluní a obdivu kolegyň (co na tom, že mě určitě za rohem zdrbnou). 

Jenže tím to nekončilo. Za hodinu volá znova televize, že už viděli reportáž, moc jsem se jim líbila, jestli bych, prosím pěkně, nemohla přijít na přenos o půl hodiny dřív než všichni ostatní, že by se mnou natočili další reportáž. Doslova redaktorka řekla: "Uděláme z vás hvězdu." Musím se smát, protože mi to celé přijde napůl vtipné, napůl úžasné a taky trochu absurdní. V pubertě, kdy jsem snila o tom, že ze mě bude herečka, bych pro takovou příležitost vraždila. Ale souhlasím. Proč taky ne.

Pokračování příště