Porodní příběh, část druhá

 Malý plavat vydržel a já jsem mohla nastoupit do porodnice a podívat se, jak to vypadá v nemocnici i z druhé strany, tedy ze strany "pacienta", a ne zdravotníka. Jen na okraj - tuhle zkušenost bych doporučila úplně každému, kdo pracuje v nemocnici a stará se o lidi. 

První večer byl vcelku pohoda, na pokoji jsem byla sama, nic mě netrápilo, nějaká příprava na porod proběhla, ale to bylo možná jen tak lehce nepříjemné, nic dramatického. Druhý den mě přešoupli na jiný pokoj, protože nějaká rodička měla covid (haha) a potřebovala být izolovaná. Byla jsem na pokoji s mladou ženou, které rovněž museli porod vyvolávat. Ten šok, že si pacienti navzájem vykají. Je to divný, divný, divný. Ležíte s někým v nemocničním pokoji, kde soukromí spíš není, než je a vykáte si. No, s holčinou jsem si po nějaké době potykala, protože jsme stejně polykaly tablety a stejně i trpěly, když už to začalo bolet. A bolelo to fakt hodně a bolelo to celou noc, aniž by se něco skutečně dělo. Už chápu, proč se pokojům, kam chodí rodičky s kotrakcemi říká hekárna. 

Noc jsme nějak přežily a mohla jsem jít na sál. Už od dveří jsem si žádala o epidurál. Je to paradox. Ve dvanácti letech jsem do sebe začala řezat, ale bolest fakt nemusím, tetování je peklo (narozdíl od mé kamarádky, která tvrdí. že to příjemně šimrá) a doporučení kamarádky, ať si porod užiju raději nekomentuji, protože bych si musela klepat na čelo. 

Představy, jak mě manžel veze rodící do porodnice (manžel není úplně super řidič) a úvahy, jestli bych to raději nezvládla odřídit sama vzaly za své. Muž dostal časové instrukce, kdy se má dostavit a já mezitím nastavila záda, abych si ověřila, že když to doktorovi nejde, vždycky za to může pacient (samá praxe na sálech u nás) a jeho křivá páteř, i kdyby byla seberovnější (jako u mě). No, nebudu napínat, píchli to blbě, takže to bylo bez efektu. Takže přání kamarádky bylo vyslyšeno, mohla jsem si to užít. 

A já si to užila. Bylo to peklo. Bolest, spojená s vyčerpáním. Takže mezi kontrakcemi jsem usínala, protože noc jsem prakticky probděla, pak si hezky zařvala, a tak pořád dokola. 

Ke konci začaly malému slábnout ozvy a je zajímavé pozorovat, jak najednou personál začíná okolo mě kmitat, zrychlení z nuly na sto. To už jsem je prosila o císaře, protože to chvilku tak vypadalo a já se těšila, že už budu mít konečně pokoj. Nestalo se to, mladá a sympatická doktorka řekla, že to ještě zkusíme. Zpětně jsem za to ráda. Vzhledem k tomu, že mi nesedl epidurál bych si užila řezání za živa a mít rozpárané břicho taky nic moc. Naštěstí to už moc dlouho netrvalo a za chvíli se narodil náš krásný chlapeček. Bála jsem se, že budu ten případ (kterých je hodně, a je to normální), který si bude muset k miminu hledat cestu, i vzhledem k tomu, že mě nikdy děti moc nebraly a matka mi prakticky devět měsíců vyhrožovala, že mi malého sebere sociálka, protože se "na něj dostatečně netěším", ale já se prakticky okamžitě zamilovala. Hormonální smršť v přímém přenosu. Celou dobu jsem poslouchala skeptické řeči, jak je mateřství hrozný, jak se už nikdy nevyspím, jak je to náročný, plus samožřejmě, že mi bude dítě odebráno (spoiler - jsou mu dva roky, ale ještě nám sociálka na dveře nebouchala), ale že se do něj člověk tak moc zamiluje, to mi nikdo neřekl. Byl to neskutečně krásný a naplňující pocit. 

Takže pokud bude mít někdo z vašeho okolí dítě, zkuste mu místo sýčkování taky říct, že je to krásný. Nebude na vás alespoň tak naštvaný, jako já jsem byla celou dobu na svou matku a sestru, která jí k tomu zdárně sekundovala. 

Po dvou hodinách mě odvezli na oddělení šestinedělí a já se těšila na naši zářnou budoucnoust ve třech. Haha. Nemohla jsem se víc mýlit a srážka s realitou byla víc než tvrdá a myslím, že mě to poznamenalo na hodně moc let, ne-li napořád.