Stačilo

Říkám si, kdy je člověk dost starý na to, aby jeho "ne" bylo plně respektování. Mně je třicet devět let. To už není úplně málo, i když se staře necítím. V průběhu let jsem se se vším asi tak nějak srovnala. S rodiči, kteří dali přednost partnerům před vlastním dítětem a já ve dvanácti letech zůstala sama. Reálně, i duševně. Se svými jizvami, kterých mám po těle víc než dost, a které jsem si udělala sama. Mám je ráda a jsou moje. Okolí se může trhnout nohou. A nakonec i s tím odsuzujícím okolím, kterému nerozumím já, a které naopak nerozumí mně. Tomu, že nikdy nebudu dost holka, abych mi záleželo na tom, že mám ve vlasech pár šedin, že ty vlasy nejsou ani moc učesaný. I tomu, že s holkama, který potřebují ke každodennímu životu sprchu a pohazují papírové kapesníčky po lese, se kamarádit nechci. Byla jsem hrdá na to, jak to mám v sobě hezky sesumírované. 

Jenže poslední dobou se to začalo všechno sypat. Moje (už druhé) manželství je na pokraji krachu a jediný, kdo by byl ochotný něco zachraňovat jsem já. Asi je na čase si zabalit batůžek a táhnout do háje. Jenže... Jenže ono to není tak jednoduchý. Protože mám u sebe malého kluka, s kterým jsou ta rozhodnutí o to těžší, ale ne nemožná. A mně nějak dolehlo do hlavy, že už mám dost toho snažení, ponižování se, přizpůsobování, bez jakékoliv pozitivní odezvy. Jsem z toho unavená a znechucená. 

Plus moje poťapkaná rodina, kdy se mě snaží vmanipulovat do situací, které mi nejsou příjemné (třeba přespání u mojí matky, kde spát nechci). Stačí říct ne? Nestačí. Matka  začne břečet a argumentovat větou "ale já chci!" A do toho se přidá sestra, že to přece pro ni udělám. Zasekla jsem se. Neudělám. Já jsem taky chtěla funknční matku, která mi udělá svačinu do školy a bude se mnou žít. Jenže mně bylo dvanáct a ne skoro sedmdesát. A i kdybych někdy řekla, "ale já chci", bylo by to všem ukradený. 

Stačilo.