Poslední dobou hodně propírané téma (obzvláště na sociálních sítích), tak mám taky potřebu vyjádřit se. 

Znáte Black mountain? Ne? Já jsem taky neznala.

Neřekla bych o sobě, že jsem marnivá, oblečení mám sice plnou skříň, ale je letité. Jakože opravdu letité. Některým kouskům je už třeba deset let. Zároveň mám ráda barvy (když občas přijdu do práce v jiných, než různobarevných, svítivých ponožkách, ptají se mě, jestli nemám svůj den) a neotřelost. Prostě to, co nemá každý. Kdysi mi v tomhle

www.konbini.com/us/entertainment/heath-ledgers-iconic-cinema-moments/amp/

Tohle je téma, o kterém chci napsat hrozně dlouho. Asi od té doby, co jsem se přestěhovala z Prahy do Turnova.

Prosím - když něco prodáváte. Nebo kupujete. Nebo když prostě komunikujete s cizíma lidma po internetu. To znamená psaným slovem... Zkuste se nevyjadřovat jako burani. Dobrý den na začátek se hodí. Taky gramatiku si občas procvičit je fajn. Jinak působíte jako křupani non plus ultra a není úplně radost s vámi jednat.

Prostě kupuju na Let it go autorádio a je to utrpení :oD

Člověk si může myslet, že některým věcem uteče. Že když všechno vyřeší, byť ne ke svému dobru a odstěhuje se přes půl republiky, aby mohl totálně "zamést stopy."

Jenže ta blbá minulost vás stejně sestřelí, když to nejmíň čekáte. A najednou je všechno zpátky. Ty temný roky, který si skoro nepamatuju. Ta všechna zoufalost a bezmoc.

Jediný, co se dá dělat je tvářit se, že

Já jsem si o sobě vždycky myslela, že ne. Protože mám většinou velmi skeptický postoj ke všemu, co se tváří nadpřirozeně.
Jenže pak jsme šli v noci po lese, kde padala hvězda. A já jsem si přála. Je přece důležité mít nachystané přání a, samozřejmě, nesmí se nikomu říct, protože by se pak nesplnilo.

A mně došlo, jak vlastně moc pověrčivá jsem. Každé ráno musím vstát pravou nohou,