Dnes grilování u jezera Eacham – cesta přes sto kilometrů. Cestování fajn, vidíš kus Austrálie, navíc se to tu mění pomalu po deseti kilometrech (krajina), ale sedět vzadu s dětma je za trest, myslim, že odsud pojedu a budu mít šediny :o) Jeli jsme krajinou, která se hodně podobala český, takže jsem výjimečně nechala pusu zavřenou a užívala si osobní hodnocení

Páni, jaký by tady bylo asi jezdit na koni... Říkala jsem si vždycky, když jsem vedle Něj capala před deseti, osmi, šesti (a vlastně i letos) lety capala mezi skalami. Jakpak by mě kdy napadlo, že se k Němu budu stěhovat, a že i na tom koni se tam projedu. A tak jsem dneska usadila své pozadí na exdostihačku (a říkala si, jestli dneska umřu) a bylo to naprosto famózní. Plnit si sny, obzvláště sny,

Jsem holka z polabské nížiny. A i když se o ní leckdo zmiňuje jako o "zasraný placce", já mám svou nížinu ráda. Asi, když někde vyrůstáte (a trávíte většinu života venku) dokážete ocenit půvab místa tam, kde ho leckdo nevidí. A co si budeme povídat - absence většího převýšení mi opravdu nikdy nevadila :oD

 No

"Jé, ty hraješ hru na počítači? Holka, která hraje hry je divná..."

Volala na mě banda lidí dřepících před televizí. A pak, kdo je divnej...

Určítě o nich píší všichni, tak si taky musím přidat :o)

Vánoce všeobecně moc nemusím. Nejdříve proto, že si mě rodiče přehazovali jak horký brambor (nikdo mě na Štědrý den nechtěl doma), pak už, když jsem žila sama, tak ani nevím proč. Ale letos jsem na to přišla. Řídím se podle hesla: Vánoce jsou takové, jaké si je kdo udělá. Pokud se chcete honit s úklidem, pečením, nakupováním

Já vím, že jsem naivní, ale já tomu pořád ještě věřím :o)

Dost často si vzpomenu na výrok při jedné přednášce Dana Přibáně (mimochodem, kdo nebyl, vřele doporučuju), že se jim při cestě se žlutými trabanty nikdy nestalo, že by jim někdo odmítl pomoc, když byli v nouzi. Až už to bylo v Čechách (tady se to trochu musí zajídat těm, kteří rádi šíří do světa,