Jsem holka z polabské nížiny. A i když se o ní leckdo zmiňuje jako o "zasraný placce", já mám svou nížinu ráda. Asi, když někde vyrůstáte (a trávíte většinu života venku) dokážete ocenit půvab místa tam, kde ho leckdo nevidí. A co si budeme povídat - absence většího převýšení mi opravdu nikdy nevadila :oD
No a teď se mi život zamíchal (ovšem veskrze pozitivně) tak, že mě čeká stěhování na sever. Ne nikam do Norska či na Sibiř, sever se týká pouze naší země, ale oproti mé nížině je to rozdíl diametrální. A proto mi letošní zima ukazuje, jak moc se může odlišovat. Takže zatímco mi u nás doma sníh nedělal v autě nikdy problém (prostě jedete pomalu a co jako), tak tady už si mé nebohé auto Malina hrálo na obří sáně, kdy se ve smyku řítilo z kopce (no dobře, jeli jsme tak třicet, ale stejně :oD ) nejdřív na jednu, posléze na druhou, stranu, kdy jsem zuřivě točila volantem, provázejíc to sprostými slovy a Milý vedle mě ani nedutal, což je prapodivný úkaz sám o sobě :o) Ale přežili jsme to bez škrábnutí a on ten pocit, kdy se do kopce drápe moje stará felda a okolo jen velká, nablýskaná auta, pro mě neurčitých značek, taky není úplně k zahození :oD A ono dojet si na lyže za patnáct minut, jen tak, protože se nám chce, je fakt super :o)
A tak, i když to bude mé třinácté stěhování za život a připadám si jak nomád, tak když se člověku po čtrnácti letech něco vyplní, stojí to za to. Alespoň doufám :oD
