A hodní lidé stejně existují

Já vím, že jsem naivní, ale já tomu pořád ještě věřím :o)

Dost často si vzpomenu na výrok při jedné přednášce Dana Přibáně (mimochodem, kdo nebyl, vřele doporučuju), že se jim při cestě se žlutými trabanty nikdy nestalo, že by jim někdo odmítl pomoc, když byli v nouzi. Až už to bylo v Čechách (tady se to trochu musí zajídat těm, kteří rádi šíří do světa, že jsme nejhorší národ na světě, že každý by měl žít jinde, protože u nás to nestojí za nic. Aneb, u sousedů je tráva vždycky zelenější) nebo kdekoliv jinde na světě.

Sama jsem tu situaci několikrát zažila, kdy mi třeba vyfluslo auto (ono čas od času rádo při startování zdechne na první otočení klíčku) a musela jsem jít poprosit se startovacíma kabelama v ruce, jestli by pro mě někdo neotevřel kapotu (otevřel). Nebo zhruba před dvěma měsíci jsem byla na čundru v Lužických horách (nádherné, dokonalé místo, doporučuju). Nejdřív jsme vlezli do otevřeného kostela, který obíhala páska s nápisem vstup zakázán. Vevnitř nějací chlápci upravovali pódium. Čekala jsem, kdy nás vyrazí, ale naopak - jakmile nás zmerčili mezi dveřmi, hned nás pozvali dál. A když jsme se, po prohlídce kostelíku, zeptali, jestli neví, kde seženeme otevřenou hospodu, mohli se ochotou přetrhnout, aby nás zavezli autem do nejbližší hospody (šest kilometrů vzdálené, takže jsme s díky odmítli). Tenhle víkend jsme zase chytli na kokořínsku stopa na první pokus a ještě nás zavezli až na autobusovou zastávku.

Takže jo, lidi jsou nejspíš podrazáci a je lepší nikomu nevěřit, ale pořád mě těší, že když potřebujete aktuální pomoc, tak se vám ji dostane. A to je fajn :o)

A ty Lužický hory jsou opravdu dechberoucí :oD