Už když jsem coby náctiletá obrážela s kamarády bitvy, toužila jsem naučit hrát na kytaru. Důvod byl prostý. Sedět v hospodě u piva mne nebaví, ale sedět u ohně a zpívat - to je přesně pro mě.

Na to je jednoduchá pomoc.

Dneska se tu objevil Robert (soused), že byli někde na koních a prej tam budu moc zajít. A zadarmo!!! Třikrát hurá! Sice jsem úplně nepochopila kdy (ach ta OZI english), ale asi za týden, až budou mít parchanti prázdniny. Jestli tady budu moct jezdit, tak to budou best holiday ever :O)

Byla jsem běhat a mám hlad.

Občas v práci při obědě pročítám, místo knížky, blogy. Když mám moc velkou knížku, abych neprovokovala. Měla jsem pár oblíbených blogů. Draace kupříkladu, která se díky svému blogu (a prapůvodně blogu píšícího koně Fina) stala mou přítelkyní i v reálném světě. Na bloguje bylo spousta osobních blogů, které mě bavili. Jakože hodně. Kdo ví, co se po zrušení stalo s Nemem, Lorrair (nebo jak se jmenovala)

Byli jsme na grilování. Poprvé, po půl roce na starém, známém místě. 

Vedli jsme koně z ohrady a zrovna zapadalo slunce a všechno barvilo do oranžova a taky tak trochu do červena. Vzduch voněl a všechno bylo tak bolestivě známé. 

A mně se zastesklo. Strašně moc jsem zatoužila všechno vrátit, mít zpátky staré časy, mít zpátky prostě to svoje. 

Jenže něco už se vrátit nedá... 

Po pár letech jsem se odhodlala jít na koncert Tomáše Kluse. Možná i trochu díky tomu, že je tady kulturní vyžití nula.

Tomáše jsem milovala. Doslova. Milovala jsem ho ještě dřív, než ho kdo vůbec znal (dneska už si nedokážu představit, že by někdo nechápavě zvedal obočí, když řeknu, že poslouchám Kluse), dost mu pomohlo i to, že je blonďatej a byl značně depresivní. Strašně se mi kdysi