Ebeca | To se pro holku nehodí

     A tak jsem se rozhodla, že se na kytaru naučím. Proč by taky ne. Noty znám, na piáno jsem hrála od šesti let a vždycky jsem se považovala za muzikální tip. A někde, skryté v nejtemnější části mojí duše (tam jsem totiž dost nafoukaná) jsem si myslela, že jsem vlastně talentovaná.

Jak moc jsem se mýlila mi došlo, když jsem se v osmnácti opravdu na tu kytaru, u vysloužilého rockera, začala učit hrát. Mně to nešlo. Nebo mi to alespoň nešlo tak, jak jsem si ve svých představách geniální kytaristky představovala. Dospělý věk společně s mojí povahou flákače se ukázalo jako nevhodná kombinace. Takže jsem se po(s)tupně smířila s tím, že housle a příčnou flétnu už do svého hudebního repertoáru nezařadím. Já se totiž nenaučila ani blbý baréčka (na ty je potřeba trpělivost a píle - ani jedno nevlastním). Naštěstí disponuji silným a hlubokým hlasem - akord, který neumím jednoduše přeřvu, složitější písně nehraju nebo si k nim najdu akordy, které umím. 

      Zatím to tak vždycky fungovalo, hrála jsem ráda, nikdo si nestěžoval, naopak, když jsem někam vzala kytaru, všichni byli rádi.

Až donedávna, kdy se u ohně mihl člověk, který hudbu (prý) vyučoval. Před takovými lidmi nehraju. Ze zásady. Vím proč. 

Jenže teď jsem se nechala přesvědčit. Nejdřív mi zkritizoval kytaru. Pravda, pochválil mi hlas. 

Pak se mě vzal stranou a tiše mi svěřil, že nemůžu hrát Kryla. To se pro holku nehodí. Dokonce jsem dostala seznam toho, co můžu hrát. 

Samý sračky, který fakt nedávám. Unylé, romantické, ukvíkané balady. Samozřejmě - od ženských. Ještě, kdybych chtěla zpívat něco od chlapa, tak můžu Suchýho (toho nesnášim od malinka). Přesně ty, kvůli kterým jsem se začala učit hrát na kytaru. 

Popravdě, připadala jsem si jako debil. A taky, byť si nepřijdu jako feministka, se mě to hluboce dotklo. Přece si můžu hrát co chci a není něco, co se k holce hodí a nehodí. A taky si budu hrát co chci. TAK.