Občas v práci při obědě pročítám, místo knížky, blogy. Když mám moc velkou knížku, abych neprovokovala. Měla jsem pár oblíbených blogů. Draace kupříkladu, která se díky svému blogu (a prapůvodně blogu píšícího koně Fina) stala mou přítelkyní i v reálném světě. Na bloguje bylo spousta osobních blogů, které mě bavili. Jakože hodně. Kdo ví, co se po zrušení stalo s Nemem, Lorrair (nebo jak se jmenovala)

Byli jsme na grilování. Poprvé, po půl roce na starém, známém místě. 

Vedli jsme koně z ohrady a zrovna zapadalo slunce a všechno barvilo do oranžova a taky tak trochu do červena. Vzduch voněl a všechno bylo tak bolestivě známé. 

A mně se zastesklo. Strašně moc jsem zatoužila všechno vrátit, mít zpátky staré časy, mít zpátky prostě to svoje. 

Jenže něco už se vrátit nedá... 

Po pár letech jsem se odhodlala jít na koncert Tomáše Kluse. Možná i trochu díky tomu, že je tady kulturní vyžití nula.

Tomáše jsem milovala. Doslova. Milovala jsem ho ještě dřív, než ho kdo vůbec znal (dneska už si nedokážu představit, že by někdo nechápavě zvedal obočí, když řeknu, že poslouchám Kluse), dost mu pomohlo i to, že je blonďatej a byl značně depresivní. Strašně se mi kdysi

A proto to tady vypadalo tak, jak to vypadalo (blbě). Ale už to snad bude dobrý a zase se budpu přidávat články :o)

Jen pro vysvětlení... Víte jak :o) 

 S mým rádi zajdeme na pivo. No, až si poslední dobou říkám, jestli nejsme alkoholici :oD

A protože mě hrozně nebaví jen sedět u piva a tlachat a protože jsme hračičky, bereme si do hospody hry. Karty, pexeso a člověče nezlob se (i když to moc ne, protože mi padají figurky do kanálu :oD ). Z karet hrajeme, samozřejmě, Prší.

Občas se s někým v hospodě potkáme, a pak je legrace

 Mám v práci takovou zvláštní kolegyni. Je extrémně pomalá a vždycky na mě dlouze a významně zírá. Neptala jsem se jí proč na mě tak civí, abych se nedozvěděla něco, co nechci. Prý je totiž duchovně založená, cítí energie, vidí aury a podobný nesmysly, kterým se z větší části nedokážu nepošklebovat. Takže bych se nerada dozvěděla, že mám negativně strakatou auru, nebo že mě provází temná a

Svého vysněného koníka jsem si dala ke známým. Věděla jsem, že to tam není úplně super, ale říkala jsem si, že jsou to známí mého, kteří by třeba byli naštvaní, že jsem si kobylu nedala k nim, že to mám kousek od domova a nakonec, po dlouhém váhání, jestli opravdu tam jsem si řekla, že ano. Od začátku jsem je varovala, že tam opravdu