Ebeca | Podpásovka

Přešel podzim, přišla zima a my se začali topit v bahně. Dokonce tak moc, že mi přeteklo přes kanady a já si musela prvně v životě koupit holínky (které stejně prosakovali). Zimu jsme přežili. Přišlo jaro a známým došla sláma a kobyla mi stála na hlíně. To už jsem přestávala překousávat.

Přišel duben a můj narozeninový víkend, který jsem chtěla strávit s mým a podle sebe. Zajela jsem se podívat za kobylou, rychle vykydat a přesun do zoo, protože k mým narozeninám prostě zoo patří. Měli jsme to přesně časově naplánované - třičtvrtě hodiny kydání a rychle pryč, protože i tak to bude časově tip ťop, zoo brzo zavírá. Jenže přišel známý s tím, že mu pomůžeme orat pole. Řekla jsem, že ne. Že nemáme čas (prvně od té doby, co jsem tam měla kobylu jsem řekla ne), že jedeme do zoo. Nikdy jsem netušila, že se může spustit takové zle kvůli odmítnutí dělat čeledína (nehledě na to, že když my jsme od něj potřebovali, tak taky odmítl, protože se odmítl v sem večer zvednout z gauče a nikdy by mne nenapadlo zazlívat mu to) na jedno zapísknutí. Krom řevu, že do zoo nemusíme, že nám stačí být tam (protože tam jsou přece ty ovce, kozy a krávy, žeano) se rozjela KAUZA. Za chvíli celá vesnice věděla o tom, kterak jsme si dovolili nepomoct mu. Přitom jezdit na traktoru je životní zážitek. Vztek nepolevoval a můj se dozvěděl (přímé jednání se asi nenosí), kterak si v zimě rozepíšu směny na kydání.

Měla jsem toho právě dost. A začala jsem si shánět nové ustájení. A sehnala. A vyjednala. 

      Jenže se se mnou rozhodla jít i druhá holka ze stáje. Protože tam toho už měla plný zuby, jen se asi úplně nedokázala sama rozhoupat. 

Nestačila jsem zírat. Když jsem si šla sbalit věci, můj se dozvěděl (opět přímé jednání nula), že jsem podvodnice a lhářka. Koukala jsem. A brečela. A nechápala. Ze dvou vět, který jsem řekla ("Budu si stěhovat kobylu" a "Mám lepší nabídku na ustájko") se rozjela zloba, zášť a pomluvy. A to jsem nechtěla nikomu ublížit, odejít v dobrym a nerozebírat to. Nemusela jsem. 

Když jsem s kobylou odjížděla, nemluvila se mnou ani klika od dveří. A po vsi už koluje, jak jsem druhou holku přetáhla. Jaká jsem svině, která je oblafla. A samozřejmě stále dobrá historka, kterak jsem nechtěla pomoct. 

Jsem ráda, že jsem pryč. Ale stejně mě to mrzí. A fascinuje. Jaký mrdky zlí dokážou lidi být.... A to jsem si jen chtěla se SVÝM zvířetem udělat to, co jsem pokládala za nejlepší.