Bella Achmadulinová - Pardál

Číhali lovci na pardála 

u horské řeky Narynu.

Neřval - jen tlama se mu smála, 

když na ně cenil sklovinu.

Znaleckým chřípím větřil ránu.

Leč prvním poslem těžkých dob byl zápach-

všude po Ťan Šanu

protivně páchlo z jejich stop.

Smazali stopy nad propastí.

Dosáhli svého v světě skal.

Byl silný

ale s lidskou pastí 

se ještě nikdy nesetkal.

Pochopil. Vzdával se jim pyšně.

Když Kazach tlapy smyčkou stáh,

hořelo hoře neprodyšné

v pomerančových duhovkách.

Lidi si měřil šklebem v líci.

Rozněcovali jeho stesk. 

Silou a hněvem sálající,

ocasem v písku kreslil blesk.

A pak byl ubytován v kleci. 

Vody a masa tam je dost.

Svůdně mu páchlo z povzdálečí,

dlouho však nevzal ani kost.

Lidé ho krmí, napájejí. 

Smířil se.

        Leží potichu.

Jen u srdce se vlny chvějí

ve skvrnách jeho kožichu.