Jakou poslouchám vlastně hudbu?

Hned na začátku bych upozornila, že hudbě vůbec, ale vůbec nerozumím (té, co zrovna frčí obzvlášť), dodnes nechápu, podle čeho se určuje dobrý hudební vkus, protože třeba ti, co hrají dechovku umí (na rozdíl od moderních "umělců") noty, umí ovládat minimálně jeden hudební nástroj, hrají k tanci, umí hrát i za chůze (třeba na Májích), jsou hezky sladění a stejně je dechovka z 90% obyvatelstva nenáviděná (tudíž, kdo poslouchá dechovku, dočká se jen opovržlivých, nechápavých pohledů - v případě, že je vám pod padesát, nebo pohledu alá "no, tak to s tou babičkou vydržíme, stejně brzo zaklepe bačkorama, a pak všechny kazety dechovek sprovodíme ze světa". Zato, když někdo poslouchá operu, tak na ni sice s vámi málokdo půjde do divadla, protože se vlastně taky většině lidem nelíbí, ale jste za znalce. Přitom se, alespoň dle mého, jedná o stejný hudební proud, akorát že jeden se vyvíjel na vesnicích a druhý ve městech). Takže už opravdu nechápu, podle čeho se ten dobrý hudební vkus posuzuje, hlava mi to nebere. Řadím se tedy do kruhu hudebních analfabetů a křupanů, protože mi krom Metalu (který mi znechutil expřítel) a elektronické kakofonii zvuků (kterou odmítám nazývat hudbou - co nemá noty, není hudba) mi nevadí nic, co bych musela hystericky přepínat (jako mnozí právě tu dechovku), jen něco si ráda pustím i soukromě do uší, něco prostě přejdu, aniž by to ve mně zanechalo hlubší stopu.

Nicméně - už odmalinka jsem byla hudebně mimo, než zbytek mého vrstevnického světa. Zatímco všichni sledovali Eso, já doma na gramodeskách sjížděla Kryla, vážnou hudbu, ale nejčastěji jsem si, coby studentka základní umělecké školy, hrála doma na piano. A ne, nebyly to žádné veleskladby úchvatných klasiků (už jste někdy viděli dítě, které si dobrovolně bude jen tak z legrace přehrávat Beethovena, kterého se musí naučit na příští hodinu pozpátku (jako fakt) ), ale já měla kouzlo zpěvníků "Já písnička". Nejoblíbenější byl žlutý. Sice jsem žádnou z těch písniček nikdy neslyšela, ale pro dítko klavírně nadané (a i pro obyčejné s hudebním sluchem a znalostí not) jsem si je zvládla přenést na klávesy mého milovaného piana. A ty písničky, byly pro mě kouzelné. Byly v nich příběhy, bylo v nich všechno, co jsem tenkrát potřebovala, ale mohla jsem to najít jen ve své hlavě. Takže hudební pořady si matně vybavuju Kelly family (které jsem si nedávno pustila a ono to není tak hrozný, jak se dneska spousta lidí snaží tvrdit), Lunetic (ti hrozní byli), lehce mě mázli Beatles (kvůli filmům, které mi táta pustil na kazetě), ale jak mě lehce mázli, tak mě zase lehce opustili (a z jejich hitů si dokážu dneska vybavit jen Help a Yesterday) a taky Elvis (dtto Beatles). A málem bych zapomněla - Daniel Landa. Než se vám v hlavě spustí nácek a podobné věci, tak bych jen ráda uvedla pro pořádek, že jsem kdysi, jako malá holka nalezla doma kazetu (které se u nás zjevovaly zřejmě díky o osm let starší sestře), kterou jsem zkusmo strčila do walkmana a ... bylo to úžasné. Byly tam ty příběhy, kvůli kterým jsem hudbu hlavně poslouchala! Ležela jsem u babičky v posteli, měla jsem spát, a namísto toho jsem ronila krokodýlí slzy nad těma ztracenejma hochama, co nemůžou domů, a co nemají žádnou naději na štěstí ... Ano, byla to kazeta Chcíply dobrý víly, o Orlíku jsem dlouho neměla ani tušení (a, i když jsem pak měla, tak mi to bylo jedno, každý se jaksi má právo vyvíjet, měnit názory, pokud vím, neexistuje člověk, co si v osmnácti letech myslel to samé, co ve dvaceti, v pětadvaceti, a tak dále... jen prostě tomu Landovi se to neodpouští a ruku na srdce - ono české novináře a jejich "kvality" musí hledání nacismu v čemkoliv, co Dan řekne/napíše/udělá bavit. To, že z muzikálu Krysař dokázali ocenit jako totálně a zjevně nacistické dílo je k pousmání. Nějak jim nedošlo, že nacistu udělali hlavně z Viktora Dyka....). No, každopádně Daniel si za ta léta udělal svůj velmi osobitý nadhled, z novinářů si dělá naprosto otevřenou prdel, dělá si co chce, spoustu lidí to štve, spoustu lidí to nechápe a mě to baví ... Baví mě už spoustu let a je asi jediný, jehož hudební kariéru sleduju prakticky od jeho prvního singlového alba a čím novější kousky, tím víc se mi to líbí... Horší bylo, když jsme museli ve škole při hudební výchově každý říkat, jakou hudbu má rád. A já nevěděla. A tak jsem v záchvatu paniky řekla, že "upřímnou". To, jak se mi smáli, a jak mi bylo trapně, si pamatuju dodnes.

A pak jsem objevila trampíky. A to bylo něco. Příroda, spaní ve spacáku a hlavně - hudba - konečně jsem se setkala s někým, kdo znal ty písničky, které jsem si doma sama brnkala na piano, kdo je hrál a s kým jsem je mohla zpívat. Takové blaho! (raději ovšem nezmiňuji paní Irenu, první to osobu, která se uvolila vzít to malé, dvanáctileté dítko na trampy. Paní Irena, která nám (dvě dvanáctileté holčičky a ona) zakazovala zpívat při chůzi, která mi večer nalila do plechového hrnečku štědrou dávku levného krabicáku (ne, že by záleželo na kvalitě), zapálila cigaretu, a pak, po tom, co jsem se v noci pozvracela na igelit, na kterém jsme spali, řvala. Krom toho, že lamentovala, že už mi nikdy nedá cigára a víno, nezapomněla si přisadit, že cože to se mnou je, když jsem byla na tom prvním trampu tak skvělá. No, bodejď bych nebyla. První tramp byl totiž učiněná katastrofa. Jelo nás víc a já tam byla nejmladší. Kluci měli za úkol postavit nám správný, zálesácký přístřešky. Celý den pršelo, takže spaní pod širákem by bylo značně ... vlhké. Jaké ale bylo překvapení, když jsme se večer chystali uložit do našich spacáků a našli jsme jen vodou nacucané vaky, které rozhodně v tu chvíli nebyly ke spaní... Kluci špatně postavili přístřešky. Paní Irena zručně vytasila jízdní řád (byla totiž průvodčí), aby zjistila, kdy nám jede vlak domů, protože co taky v noci, v dešti v lese, s promáchanými spacáky ... Ale vlak nejel. Tedy jel, ale až ráno. A tím začala nejdelší noc v mém životě. Krčení se u doutnající parodie na ohníček, bolavé nohy, protože sednout si nebylo kam, tiché, zoufalé myšlenky na to, že snad by to v tom promáchaném spacáku přežít, první (a zároveň doživotně poslední) čaj s rumem/tuzemákem (fuj) a zoufalé čekání na svítání. No bodejď bych nebyla to nejhodnější dítě na světě. V té době, již z rozvedené rodiny a většinu času trávíc úplně sama - bez rodičů, nebyla jsem si zvyklá stěžovat (ono taky nebylo komu). Takže ano - dokud bylo mým jediným přáním to, aby ta noc, zima a mokro skončili, byla jsem opravdu vzor špičkového dítěte. Hodná, tichá, nestěžuje si. Asi paní Irenu překvapilo, že suchá, sedíc u pořádného ohně jsem ..  no, o dost víc slyšet, a že alkohol a cigarety malému dítěti (a je jedno, jestli vypadá na víc) není úplně v pořádku, a že je tak drzé, že dokonce potom zvrací! V noci jsem dostala vynadáno ještě jednou. A sice, že jsem se ve spaní nějak přetočila a skončila nohama na druhé holčičce. A protože holčička byla ta oblíbenější (já nikdy nepatřila v dospělém kolektivu mezi oblíbence - moc jsem chováním vyčnívala), neváhala mě paní Irena vzbudit, vynadat mi, že tu chudinku Andrejku úplně vystrkám z plachty (zasranej igelit!). Tenhle druhý tramp jsem obrečela. Doma. Tajně. Ale nakonec jsem se smířila s tím, že prostě vždycky budu ta nejhorší, a paní Irena taky asi nakonec překousla, že si sice nestěžuju, ale jinak je mě všude plno a nastala éra trampů na Sázavě, spousty výletů po Čechách (protože paní Irena vlastnila režijku, tak jsme jezdili všude vlaky a všude tenkrát ještě luxusníma EC a IC, za které se připlácelo docela dost peněz - za nás, bez režijky), první lásky a spousta písniček. A bylo mi jasné, jaký hudební směr je ten můj. Já jsem totiž folkař!

Byla jsem na začátku deváté třídy, a už jsem bezpečně věděla, že jsem jiná a byla jsem na to patřičně hrdá. Četla jsem fantasy knížky, kvůli kterým se mi ostatní lehce (ale ne zle) posmívali, místo poslouchání látky při hodinách jsem raději psala povídky. Mé grafomanství bylo na vrcholu. O to víc se pak člověk cítí dotčeně, když o pár let později všichni, díky vlivu filmu Pán prstenů, žerou fantasy, a spousta lidí se pouští do psaní povídek. To, za co já jsem byla jiná se stalo módním hitem... Ale když jsem potkala šermířský průvod jdoucí městem, o Pánovi prstenů vědělo opravdu jen pár lidí (z mého okolí) a já zůstala zírat s otevřenou pusou. Po návštěvě historické rekonstrukce bitvy mi to bylo jasné - mezi ně se musím dostat. A díky tomu, že moji kapitaličtí rodiče po revoluci rozjeli super komunikační business (pořídili si trafiku), znala máma pána, který ten šermířský spolek v našem malém městě vedl. A protože jsem prý od divadla (konečně mi ta léta dramaťáku k něčemu byla!), tak mě vezme i přes můj nízký věk patnácti let. A tím se odstartovala éra mého šermířského života. Éra, která nejvíc ovlivnila můj život. Takže pokud jsem do té doby byla hudebně mimo, jakmile jsem se dostala mezi svět šermířů, opustila jsem ten "moderní" svět úplně. Ale já se tam našla. Četli stejné knížky, měli stejné záliby, poslouchali stejnou hudbu (a kromě folku jsem přidala i hudbu gotickou, převedenou do stylu gotic rock), znali Kryla, Nohavicu ... A to je důvod věci, kterou mi nikdo dneska nevěří. Já absolutně neznala co zrovna frčí, jména, jako je Michael Jackson, Madonna a další mi nic neříkala. Nebyl důvod. Mezi šermířema frčeli jiný věci, než mezi "normální" společností. A té já se obloukem vyhýbala. Až se mi z toho časem stala posedlost. Jakmile se někde objevil byť jen náznak moderní hudby, okamžitě jsem to přepínala, vypínala, protože tohle my šermíři přece nikdy neposloucháme. Tahle posedlost mi vydržela docela dlouho a možná by nepřešla, dokud nenastal zlom ...

A sice v podobě This is it, dokument, na který jsem šla jen díky blogu draacete, která byla pořád Michael Jackson sem, Michael Jackson tam ... A já se zamilovala. Do jeho hudby, do jeho tance, do něj. Pocity, které jsem měla při prvním shlédnutím This is it byly nepopsatelné a nezapomenutelné. Najednou jsem zjistila, že ona ta "moderní" hudba, kterou jsem odsuzovala a léta se jí úspěšně vyhýbala není tak úplně špatná. V případě Michaela dokonce výborná, v případě zbytku je to poslouchatelné. A tak já poprvé v životě začala chodit na diskotéky, začala poslouchat Evropu2 a stal se ze mě ... hybrid :o)