Ebeca | Jak jsem se stala řidičem

Řidičák mám od osmnácti a ruku na srdce - rozhodně bych si ho v té době nedala. Absence na teoretických hodinách (koho by to bavilo, že) a následné naučení se otázek na zpaměť, které jsem hned po napsání zapomněla mělo za následek to, že když jsem poprvé vyjela sama na silnici, stála jsem na křižovatce jak trubka a neměla jsem tušení, kdo má přednost a divně jsme na sebe s protijedoucí paní koukaly. Divím se, že jsem to období přežila ve zdraví :o))

Postupem času jsem se tak nějak vyjezdila, ale měla jsem jednu naprosto jasnou věc - do Prahy NIKDY. Jakože fakt nikdy. Prostě zásada. Protože v Praze je na můj vkus moc pruhů (jsem holka z vesnice, tam jsme rádi, když máme nějaké pruhy) a hlavně největší strašák - tramvaje. Tramvaje mají pár nechutných vlastností. Jsou obrovské, neumí uhnout, blbě brzdí a mají přednost všude, až na nějaké výjimky, které si samozřejmě nepamatuju. A taky cinkají. Představa, že někde stojím, nevím kam jet a do toho na mě CINKÁ tramvaj je traumatická. A to jakože hodně. Takže kombinace stopadesáti pruhů, přes které občas přejede tramvaj byla pro mne vždycky smrtící. Navíc v autě se vozí liní lidé, co jsou tak trošku snobi, protože jezdit "sockou" je pro ně moc nóbl.

To ovšem platilo do doby, než jsem se s Mým přestěhovala do klidnější části Prahy, ne úplně daleko od mé práce. Takže jsem se nechala přesvědčit, že si převezu Malinu, auto, které jsem používala jen na přesuny po mé rodné vísce a malém městě, do Prahy, což jsem učinila téměř se zuby zakousnutými do volantu. A vyjela na svou první jízdu do práce. A ono to šlo! Netušila jsem, jak jsem si trasu a částečně Prahu za ty tři roky poctivě nakoukala, takže mi to nepřišlo tak hrozné, jak jsem si zpočátku myslela (ne, že bych se na začátku nebála - bála). I ta tramvaj na mou maličkost necinkala (zatím). A ... jezdit do práce je zatraceně příjemný. Je to o dost rychlejší. Když musíte být v práci v šest ráno, oceníte každou minutu spánku navíc (a pro mne je těch minut patnáct). Když nestíhám, žíly mi to nerve, protože Malina mi neujede. A hlavně ... nejsou tam bezďáci, ožralí, cvoci, co vykřikují a blbě čumící individua. Od té doby, co jsem si přivezla Malinu do Prahy, jela jsem do práce autem asi dvakrát. Takže ... se ze mně stal línej snob, co si vozí zadek v autě :o) (ale asi jen do té doby, než mi dojde nafta, protože poslední naftu mi platil Můj, takže jezdit tolik nebolí, ehm). A poprvé v životě se citím jako opravdovej řidič.