Jak jsme lovili polární záři

Taky jste to slyšeli? Bude vidět polární záře! U nás! Nemusíte na polární kruh, stačí vyjet na nějaké místo, kde je nízký světelný smog. Všechno doprovázeno obrázky zelené, překrásné oblohy. No, kdo by to nechtěl vidět. 

Já teda rozhodně jo. O tom, že by měla být vědět jsem věděla o něco dřív, než to začala šířit média a to z prostého důvodu, že mě zajímá vesmír a sleduji příslušné vesmírné stránky. A taky - vidět polární záři, auroru, je můj dávný sen. Taky jsem věděla, že zelená obloha u nás vidět nejspíš nebude, ale chtěla jsem jí vidět. Strašně moc chtěla. Takže, i přes to, že jsem byla mezi čtyřma denníma dvanáctkama a na té sobotní jsem se díky mírné kocovině cítila, jak kdyby mě ožvýkal jak, naplánovala jsem si spacák, termosku s čajem a výjezd na nedalekou Jizerku, která je prý místo s nejtemnější oblohou na severu. Tam jsem beztak chtěla jet na čundr, tak co. 

Na to, že jsem myslela, že tam pojedu sama se mi skupina rozšířila o manžela, který obětoval výjezd na chatu za možnost spatřit auroru (a samozřejmě mou milou společnost, že!) a kolegyni, která je dostatečně praštěná na to, aby jí nevadilo v pěti stupních ležet ve spacáku a čekat na něco, co možná vůbec nepřijde (jak byla dopředu upozorněna). Příjemný bonus - kolegyně je skvělá a nadšená řidička, takže jsem místo čaje mohla přibalit svařák a rum s colou. 

A tak jsme vyjeli. Překvapení - stejný nápad mělo asi další milion lidí. Mediální masáž byla opravdu obrovská, takže na úzké silničce směr Jizerka nás míjelo hafo aut a já byla ráda, že nesedím za volantem, protože bych se tam asi z toho malého prostoru zhroutila. I kolegyně, která je prakticky řidič z povolání si sklopila zrcátka a nevypadala úplně v pohodě. Ale dojeli jsme, dokonce jeden milý pán, co zrovna odjížděl nám věnoval parkovací lístek. A byly davy lidí. S foťáky, bez foťáků, s čelovkami, bez čelovek... Chvíli jsme šli s davem (docela mě překvapilo, že na místě, kde má být nejtemnější obloha svítí chalupy a lampy na parkovišti), ale nakonec naše malá skupinka usoudila, že to nemá smysl a vydali jsme se na podmáčenou louku, kde jsme si našli pod stromem suché a závětrné místo (po kontrole, že se nenacházíme v chráněné zóně), rozložili si ležení, našli na kompasu sever a čekali. 

Nebude překvapením, že záře nepřišla. Což jsem trochu čekala, i když bylo slibováno, jak to bude boží, jak bude vidět i po setmění. Jenže ... ono to bylo boží. I bez nedostavší se aurory.  S čuměním na oblohu ve spacáku mám coby čundrák bohaté zkušenosti. Jenže většinou chvilku koukám, pak usnu, vzbudim se uprostřed noci, zkontroluju hvězdy a spím dál. Ale tady jsme dvě, tři hodiny leželi, koukali na oblohu, která se postupem noci, i přes chalupy vyjasňovala, nad hlavou mléčnou dráhu a jen tak si povídali. Sice jsem domů přijela v jedenáct a další den budík v pět byl horor, ale mě vůbec vlastně nemrzí, že jsme neviděli polární záři. Protože to byl naprosto kouzelný a perfektní večer. 

Pointa? Občas se zastavte a zkuste jen tak koukat na hvězdy :o)