O lidech

Já jsem fakt nepoučitelná

Tak jsem se vdala - zase (no dobře, bylo to mnoha letech a teprve po druhé, ale i tak :o) ). Svatbu jsme měli takovou, jaká je pro nás ideální. Obřad v lese, hostina na louce, pozváno jen pár lidí. Chtěla jsem se vdávat na podzim, protože v létě je vedro (já nesnášim léto), jenže kvůli kamarádům, kteří mají kapelu a prakticky každý víkend hrají to nakonec bylo na konci léta. 

Pár poznatků - svatba v lese, notabene v CHKOčku, kam nemůžete normálně dojet autem je kurevsky náročná. Tři dny jsme lítali s (teď už) manželem jak hadr na holi, tři dny jsem skoro nic nejedla, protože nervičky pracují. Jo a to vedro - nebylo. Protože zatímco je podzim slunečný a poměrně teplý, tak nám celý den chcalo a bylo asi osm stupňů, což většina z celých pětadvaceti hostů nezvládla a namísto spaní ve stanu, které bylo plánované, jeli domů. I tak to byla, pro nás, krásná akce. Super pařba (měli jsme velký vojenský stan i s kamny, takže za mě bylo zázemí víc než luxusní), obřad naprosto dokonalý a perfektní. Moudře jsme, ač pohani, zvolili Unitářskou církev - pokud se někdo plánuje brát, můžu je doporučit všema deseti, možná i dvaceti. Po uniformním obřadu, kde vám to matrikář přečte z papíru, nikdo to neposlouchá a je to pro všechny svatby stejné, my to měli osobní, ušité přesně na míru nám a nesmírně dojemné. Až potud všechno v pohodě. Samozřejmě tam pár organizačních zádrhelů bylo, ale to je prostě život. 

Jenže já kráva blbá, naivní, nepoučitelná, myslela jsem si, že jsem si našla kamarádku v práci. Pro přiblížení situace - já jsem celý život byla jiná - ta divná. Jezdila jsem s šermíři, spala po lese, bylo mi fuk, co se nosí, namísto moderních kapel jsem poslouchala Klíče, Asonanci, Nohavicu a Kryla, hltala fantasy knížky, které byly do doby zfilmování Pána prstenů věc hodná pohrdání. Ono se toho vlastně moc nezměnilo, Možná se oblíkám trochu líp, ale pořád je mi to spíš jedno. Takže klasicky, když jsem se pokusila bavit s někým z "normálního světa", začala to postojem: "jé, ty jsi zajímavá, to mě baví" a skončilo to: "Hele, ty seš fakt divná, to se mi nelíbí." 

Myslela jsem si, že to bude tentokrát jinak? Myslela. A bylo? Nebylo. 

Takže jsem se, husa, začala bavit v práci se svou vrstevnicí. Dobře, už od začátku mi bylo jasné, že to není rozhodně moje krevní skupina, protože člověk, pro kterého je tragédie jeden šedivý vlas a myslí si, že ho to, že se jeden den nevykoupe, způsobí v lepším případě smrt, v tom horším zohavení, opravdu není nic pro mě. Ale tak bavily jsme se, vyměňovaly si poznatky o zvířátkách, které bychom chtěly (všechny) a bylo to fajn, mít si s kým vypít skleničku. Problém nastal, když jsem s ní začala řešit svatbu. Všechno problém. Moje kytka je hnusná (ne, fakt není, je taková, jakou chci já), svatba na louce je problém, spaní ve stanu neexistuje, protože na svatbu přece musí být hosti hezcí a holky nosit podpatky, to, že chci spát před svatbou ve stanu na místě, abychom pohlídali věci je věc takřka národního ohrožení.

Většinu doby jsem nad tím mávala rukou, protože dobře, má sice jiný názor, ale alespoň mi ho upřímně řekne. Když začala mluvit o tom, jak půjde s přítelem na naši svatbu, sice jsem trochu znejistěla (já je vůbec nezvala), ale nakonec jsem se s manželem dohodla, že i když počet hostů je omezen, tak to nevadí. Blbý je, že tyhle poznámky, jak je naše svatba šílená trousila i v práci, což jsem ale v té době netušila nebo to alespoň nevnímala. 

Svatba proběhla, byli jsme zmoklí, ale šťastní, všichni naši přátelé, včetně mého šedesátiletého táty, který rozhodně není žádný zálesák, ale bez problémů přespal, si to pochvalovali, jako super akci. 

Odjeli jsme na čundr do Beskyd, a když jsme se vrátili, stavila jsem se u výše zmíněné kolegyně a naivně se zeptala, jaká byla svatba. Dozvěděla jsem se, že to bylo "hrozný, hrozný, hrozný". Že, když si představí svatbu, tak si představí podpatky a šaty a ona, chudák, tam musela být v hrozných botách. A navíc prý bylo hrozný, že po mně furt někdo něco chtěl. Ale kapela se jim teda líbila. Alespoň něco. (Ironie). 

Osobně si myslím, že, i když nejsem na něčí svatbě spokojená (navíc na svatbě, kam se pozvu sama), tak držím hubu a rozhodně to nevpálím člověku, který tři dny lítal jako debil a snažil se to udělat co nejlepší. Navíc - pokud vím, že nejsem typ do lesa potřebuju mít hotel/penzion/cokoliv, tak na takovou akci ani nelezu. Mě osobně přijdou takové ty klasické svatby, které se udělají někde v penzionu se super obsluhou nudné, ale nikdy bych to nešla pěkně svatebčanům vpálit, protože já, chudák, se nebavila. No, tak jsem poučená, normální lidi opravdu není radno pouštět do svého života a jedeme dál. 

Jenže to není konec. Protože jak milá kolegyně trousila v práci pohoršené poznámky na mou osobu, tak se toho kolegyně chytly (ať žije ženský kolektiv), nafoukly to do obřích rozměrů a podaly mi to ve velmi zkreslené formě. Celý život si své soukromí chráním, abych byla právě tohohle ušetřena. A teď se mi to nepovedlo. Protože jsem blbá, nepoučitelná a naivní...