Na čundru

Na čundry jezdíme s Mým celou dobu, co spolu chodíme, byli jsme na čundru, i když jsme spolu nechodili a jen se "kamarádili". Podle spousty známých (i kamarádů) jsem magor. Spíme venku, v zimě, nemáme stany a dokonce - ta hrůza - večer nemáme sprchu. Ale víte co? Já to miluju? Miluju spaní pod hvězdama, miluju nosit si svůj domov na zádech jako šnek. Jednu dobu, když jsem se stěhovala do Prahy, jsem razila teorii, že co se mi nevejde do jedné krosny, to nepotřebuji.

Roky pokročily, krámů mám hafo, do krosny se mi rozhodně nevejdou a jen knihy bych mohla stěhovat tři dny. Trochu mě to štve, ale asi stárnu nebo nevím. Občas mi ty časy chybí. O tom ale dnes psát nechci. 

Po rokách strávených putováním po české krajině (jako ten šnek) s krosnou na zádech jsem začala přemýšlet, že bych měla taky vyrazit sama. Něco je putovat s chlapem po boku, ve kterém máte oporu, který se o vás postará, i když jste si jistí, že ho vlastně nepotřebujete a něco jiného je, když se musíte spolehnout čistě sami na sebe. A protože se mám vdávat a já si vlastně vůbec nebyla jistá, jestli se chci vdávat, pod tíhou vlastních myšlenek, co vlastně chci, co mi v životě chybí a jestli se nechci vrátit do Prahy (s myšlenkami na to, jak mě Tomáš Verner na společnou fotku k sobě tiskl, až jsem cítila každý sval vypracovaného těla, a že to vůbec nebylo špatné), jsem se rozhodla, že vyrazím sama. Sama se svým batohem, svýma myšlenkama a jen svými schopnostmi. Cíl byl jasný - Lesní stezka. Track, který mám na svém Bucket listu, měří sto kilometrů a vede Česko - Sazským Švýcarskem, přes dvanáct stolových hor naprostou divočinou. To znamená asi týden putování, jídlo na týden a naprostá samota. Prý je to naprosto boží track (Zibura doporučuje), který se vyrovná trackům zahraničním. Takže jsem si vzala v květnu dovolenou a začala plánovat. 

Pamatujete si ještě, jak vypadalo letošní jaro? Asi jako letošní léto. Déšť a poměrně zima. A zrovna na mou dovolenou mi vyšlo počasí, že v tom nechci zůstat venku ani já (a to něco vydržím). Takže Lesní stezka odložena na někdy jindy a já musela všechno přeplánovat. Na konec dovolené předpověď počasí slibovala nedeštivé počasí a já si naplánovala hřebenovku Orlických hor. Nic náročného - asi šedesát kilometrů po hřebenech, vypadalo to skvěle - za tři dny bych to měla ujít jako nic. Takže jsem si zabalila batoh a vyrazila. 

Vlakem jsem dorazila do Nového Města nad Metují, koupila si chleba a vyšla na cestu. Pořídila jsem si trackového hole Leki, trochu si připadala jako důchodce, trochu jako hustý cestovatel, kteří dneska hrozně frčí, píšou knihy a velká část populace je žere. Můj batoh vážil s veškerým jídlem patnáct kilometrů, ale co už. To přece musím dát (víte, že praví cestovatelé na lehko si lámou kartáček na zuby vejpůl, aby ušetřili pár gramů?). 

Nikde nikdo, šlo se mi hezky, batoh, pravda, poněkud těžší, ale nebylo to tak hrozné, abych si stěžovala (i když já si nestěžuju skoro nikdy, je to stejně k ničemu).

Údolí Peklo s krásnou řekou. Jen já, mé boty a můj batoh s plyšovým šnekem - můj věrný parťák na cestách. Přede mnou dvacet pět kilometrů. Což se nezdá úplně moc, když máte na zádech patnáct kilo, je to už hodně. Jenže počasí hrálo proti mně. Já totiž věděla, že má večer začít pršet. Hodně pršet. A jediná možnost přístřešku byla právě dvacet pět kilometrů daleko. Nebylo kde jinde se schovat a já tam musela dojít. 

Zkrátím to - zatímco jsem si prvních patnáct kilometrů přišla nepřemožitelná, byla jsem spokojená, nikdo mě nebrzdil, šla jsem si svým tempem, nemusela nikde zastavovat, všechno podle mě, od šestnáctého kilometrů přišly problémy. V prvé řadě jsem začala nenávidět svůj batoh. Byl kurevsky težký. Co kurevsky - nesnesitelně. Cítila jsem každý dekagram, nenáviděla ten tisíc kilo vážící ešus, plachtu, žrádlo, všechno. Začaly mě bolet nohy, nemohla jsem. A nejhorší bylo, že jsem tam prostě MUSELA dojít. Neexistovala varianta B, prostě schovka před nadcházejícím deštěm, nikde okolo nic jiného nebylo. V druhé řadě - terén začal stoupat. On je totiž rozdíl, když jdete třicet kilometrů po rovině, nebo když to samé jdete do kopce. Ale hecla jsem se a šla. Posledních pět kilometrů. To přeci musím dát, nejsem žádné máslo, pět kilometrů není žádná nepřekonatelná vzdálenost, pět kilometrů je pohoda. Jenže těch pět kilometrů bylo prudké stoupání. A já šla, ploužila se, nad hlavou se mi stahovaly mraky, cíl stále nepřicházel, i když jsem šla, šplhala, nemohla. Nějaké srovnávání myšlenek, jestli se vdát, či nikoliv? Haha - myšlenky byly zhruba takové: "Jdi, krávo, to musíš dát! Zaber! Začíná pršet, tak kurva makej!" Co krok, to utrpení. Tři kroky, nadzvednutí batohu, trochu vydechnutí a stoupáme dál. Tempo? Kdybych pásla želvičky, utečou mi. Začalo pršet. Hodně. Konec stále v nedohlednu. Podle map, poslední dva kilometry, kopec jako kráva a já myslela, že to nedám. Normálně se hecnu vedle toho druhého, protože - když to dá on, tak já to musím dát třikrát. Nemůžu na sobě dát znát slabost. Jenže tady to nefunguje. Jsem tu sama, nemám se s kým hecovat, nikdo mi neřekne, ať koukám zabrat, nikdo mi neřekne, že už tam skoro budem, ať to vydržím. Jen já a moje hlava. A tak jsem stoupala. Pomalu, metr po metru, všude okolo déšť a mlha, počasí mi brání jen tak sebou plácnout pod strom a umřít. 

Nakonec jsem tam došla. Po osmi hodinách intenzivní chůze jsem na vrcholu kopce (idylicky nazvaném Vrchůra) uviděla svůj přístřešek - nebudu lhát - dovolila jsem si několik slz. Z vyčerpání i z toho, že jsem konečně došla tam, kam jsem si myslela, že už nikdy nedojdu. Posledních pár kroků jsem se doslova dovlekla a odhodila krosnu. Mezitím počasí začalo řádit. Vítr, silný déšť. Přístřešek byl sice fajn, ale za tří stran nechráněný - pršelo do něj a foukalo. Navíc se do mě dala hrozná zima, z velké části vyčerpáním. Jenže jsem sebou nemohla jen tak plácnout na lavici a čekat, až to přejde. Být na všechno sama znamená postarat se sama o sebe. Chvíli jsem přemýšlela, že jednu část přístřešku zakryju plachtou, kterou jsem táhla v batohu. Jenže to jsem po chvíli uvažování vzdala (nejsem moc šikovná). Namísto toho jsem využila stolu v přístřešku, plachtu přehodila přes něj, zatížila kameny, aby v silném větru neodletěla a se spacákem jsem zakempila přímo pod stůl. Mezitím se setmělo a odněkud byly slyšet hlasy lidí, což bylo trochu strašidelné, protože jsem byla na hřebenech Orlických hor, celý den jsem nepotkala ani nohu a neměl okolo nikdo být. Kdybych nebyla tak strašně vyčerpaná a zmrzlá, možná bych se i bála. Takhle mi to přišlo jen zvláštní a chvíli jsem si i říkala, jestli nemám halucinace...

Z nachytané dešťové vody do ešusu jsem si ohřála instantní jídlo v pytlíků a ohřátou vodu jsem si strčila do spacáku, abych se mohla ještě chvíli hřát. Natáhla si kulicha, zapnula bundu a zavrtala se. Dokonce jsem si zvládla i chvíli číst. 

Myslíte, že jsem se v noci bála? Velký kulový! Já byla tak šťastná, že ležím a není zima, že na nějaký strach nebyly myšlenky. 

Ráno se přihlásilo deštěm, větrem a mlhou. Přefiltrovala jsem dešťovou vodu, uvařila čaj na lihových tabletách a do jedenácti hodin čekala, až přestane pršet. Rychle jsem přeběhla do Polska, abych zjistila, že asi dvě stě metrů od mého provizorního spaní je rozhledna, která má úplně perfektní místo na přespání - normální místnost krytá ze čtyř stan - tam bych nemusela spát pod stolem. Každopádně už bych tam asi nebyla včera schopná dojít, navíc to nejspíš bylo místo tajemných hlasů - a jestli jsem o něco nestálo, tak to bylo potkání se v noci s cizími lidmi. Vylezla jsem na rozhlednu, z které nebylo nic vidět - mlha přede mnou, mlha za mnou. Mlha mě vlastně provázela celý den. Těšila jsem se na výhledy z hřebenovky, namísto toho jsem byla ráda, že vidím na stromy okolo. Navíc mělo v noci začít zase pršet. A v tu chvíli mě to přestalo bavit. K čemu výlet, kde se akorát trápím a nic z toho. Tak jsem to, po dvanácti kilometrech, vzdala, došla na autobus a jela domů. Můj výlet, moje pravidla. 

Ale v závěru - i když jsem to nedošla tak, jak jsem původně chtěla, i když v rámci přežití, nebyl na nějaké srovnávání myšlenek absolutně prostor, jsem na sebe neskutečně hrdá. Že jsem to zvládla, že jsem se o sebe postarat, že jsem se vyškrábala těch pitomejch dvacet pět kilometrů, i když můj říkal, že do dám jen těžko. Jsem prostě dobrá a jednou si dojdu ten zbytek. Jo, a pak tu Lesní stezku!