Trošku bilancování

Většina lidí si bilancuje předchozí rok, tak to zkusím taky.

Asi hlavní téma, které hýbe světem je Covid. Asi většina (z dvaceti) čtenářů mého velmi průměrného blogu pochopila, že jsem zdravotní sestra, takže se mě to dotklo, ať už bych chtěla, či ne. Sama jsem si prošla vývojem - nic to není -> je to chřipečka -> všichni tady chcípneme. Je pravda, že na jaře to vypadalo jako pohoda, o to víc byli lidi hysteričtí, když jsem se na začátku března vrátila z Francie, kde v tu dobu Covid ani nebyl, kolegyně udělaly hysterák hodný rozklepané důchodkyně (protože ony mají přece ty děti) a nařídily mi karanténu, ač na to neměly nárok. Fajn prázdniny, hodně jsem jezdila na koni (protože když si někdo vymyslí, že máte mít karanténu, neznamená to, že ji doopravdy máte), z čehož byla moje kobyla vyloženě nadšená. Sice nepracuji na covidové jednotce, ale pár lidí jsem na to umřít viděla, pracovat v tom igelitovym atombordelu je opravdu očistec a spousta lidí okolo mě, mladých, štíhlých sportovců má po něm nehezké následky. Takže za mě je to sračka a využila jsem práva nechat se naočkovat. Každopádně by mě opravdu nikdy nenapadlo někoho do toho nutit, či ho přesvědčovat o správnosti svého názoru. Jestli nám totiž ten dementní virus něco ukázal, tak to, jací jsou lidi zlí, závistiví a celkově odporní. Možná je to i tím, že na sociálních sítích je každý odborníkem a bojovníkem za práva "slabších". Vždycky jsem měla svou práci ráda, vždycky jsem říkala, že zachraňujeme životy a co je víc. Byla jsem ráda, že si konečně taky někdo všiml, jak je můj obor nedoceněný a finančně i personálně podhodnocený. Bohužel to moc dlouho nevydrželo. Celonárodní volání z "děkujeme" se změnilo na "co by jste chtěli" a "vybrali jste si to". Ano, práci jsem si vybrala, mám ji ráda, i přesto si myslím, že je má práce důležitá, a když budeme pro lidi jen špína, nikdo to dělat nebude. A víte, co se stane, když nebudou zdravotníci? Je to prostě - lidi pochcípají. Víc k tomu asi není co říct. Hrdiny roku se staly prodavačky, které jsou nejvíc chudinky, nejvíc potřebují volno a být s rodinami a nejvíc na ně nikdo nemyslí. Zrovna k tomuhle bych mohla napsat extrémně dlouhý monolog, ale ... asi je to zbytečné :o) Mno, dost k virům.

Alpy! V Alpách jsem byla lyžovat jednou, s bývalým a vlastně si to vůbec nepamatuju (bylo to lyžování jen na jeden den).. Loni jsme to dostali s k Vánocům - Francie na deset dní. A bylo to naprosto a nejvíc boží. Nejdřív jsem se, jako správný dement, bála, že sletim někde ze srázu a umřu, ale druhý den jsem si už na ty obří kopce zvykla a každý den si užívala jiných sněhových podmínek. Prašan po kolena, mlha, že jsem vlastně ani netušila, že jedu dolů, dlouhé sjezdy a nejtěžší černá (neupravená) sjezdovka v mém životě, po jejímž sjezdu jsem na sebe byla úplně nejvíc pyšná. Sníh je super, když se po něm nemusí jezdit autem. 

Řím - Řím jsem dala v lednu mému k narozeninám, že poletíme v květnu. Díky pandemii jsme letěli do prdele, ale nakonec, když jsem z letecké společnosti vymlátila zpátky své prachy jsme letěli v září. Moc jsem od toho neočekávala, o Římu jsem mnoho nevěděla. Řím je špinavý a smrdí. A Řím je naprosto boží! Byla jsem naprosto uchvácená. Antický památky, všechno hrozně starý. A paradoxně - díky pandemii tam nebylo moc lidí. Protože až tam jsem zjistila, že se všude čekají půl denní fronty, všude si musíte kupovat lístky dopředu. Hrůza. My nejdýl čekali ve frontě na Colosseum - asi půl hodiny. Oproti šesti a více (a pak si stejně koupíte lístek na za tři dny) - naprostá pohoda. Navštívili jsme i Pompeje, které byly asi nejúžasnější památka, co jsem kdy viděla. V Římě na nás taky zavolali policajty, když jsme nemohli najít vchod do starého města, a tak jsme přelezli zeď. Jenže si všimli, že tam nepatříme. NIKDY jsem se tak nebála. Fakt nikdy. Už jsem se viděla v italském vězení a navěky vyhoštěná. Naštěstí nás pustili, dokonce bez pokuty. Když mě můj následně požádal o ruku (stále jsem byla totálně v šoku a zrovna jsme u Pantheonu dopíjeli flašku vína, abychom se z toho zážitku vzpamatovali), moje zmatená hlava nebyla schopná pobrat, co se vlastně děje. Ale tak se asi budu vdávat. Někdy. Nevím kdy. 

Práce - rozdělila jsem si práci na půl. Protože v buranově, kde jsem pracovala se nedalo vydržet. Uvědomila jsem si, že naprosto nejodpornější lidská vlastnost je závist a té je má práce plná. Bohužel, dojíždění do vedlejšího města mě ničí. Město leží totiž v horách a cesta, byť necelých třicet kilometrů se nezdá být jako tragédie, pro mě to tragédie je. Jakmile nastane čas, kdy začne slunce zapadat poměrně brzo, musím jezdit ve tmě, dešti, mlhách, momentálně i na sněhu a pro mě se ježdění do práce stává stresem a jen doufám, že přežiju. Takže jsem si zvolila menší zlo a půl měsíce jsem v jedné práci a půl měsíce v druhé. A bylo to dobré rozhodnutí. Jakmile už mám jedné práce plné zuby, už přecházím do druhé, a když mě naserou tam, zase odcházím do té první a tak pořád dokola. Super! Navíc jsem si našla po čtyřech letech života na vysrtkově i kamarády a to je nejvíc super. 

Myslím, že bilancování už bylo dost :o)

Jo a abych nezapomněla - za všechno zlo světa můžou Pražáci! (těžká ironie)