Jak jsme jeli vodu

S obavami jsem sledovala proudy deště, které se už pár dnů táhly z nacucaných mraků. Měli jsme objednanou loď na řece Lužnici. A taky jsem trochu doufala, že Lužnice stoupne alespoň do prvního stupně povodňové aktivity, protože to by znamenalo, že se celá voda ruší a já měla ještě v živé paměti loňské sjíždění Ploučnice, což bylo dokonalé peklo - obzvláště s Mým, který je poměrně horká hlava a většinu sjíždění vody prořval - a řev se v devadesáti devíti procentech směřoval na mou osobu. 

Jenže nastal den D a žádný povodňový stupeň se nekonal (i když okolní řeky už měly stupňů mnohem víc než jeden a byly nesjízdné) a my mohli vyrazit dlouhou cestu vlakem do Tábora. 

První den - vyrážíme poměrně pozdě (ono projet celou republiku vlakem poněkud trvá), asi v pět večer, ale chceme alespoň dojet do kempu a urazit nějaký ten kilometr, abychom se další dny nemuseli hnát. Nejdřív neprší, když vyjedeme, spadne pár kapek - zahlodá ve mně naděje, že třeba o víkendu pršet ani nebude a rosničky se tradičně spletly. A nebo budeme mít prostě kliku. První jez - úspěšně projeto, jen mě, coby háčka namočí vlna při sjezdu. Pak nastávají sportovní peřeje. Úspěšně se zasekneme na šutru. Najednou to nejde ani tam, ani zpátky a Můj na mě řve, že není žádný Martin Doktor, aby tohle vybral. Párkrát zabereme a hurá - naše kánoe se posune dál. Poslední zatáčka v peřejích a je to za náma, kemp už je nadohled. Jenže najednou, právě při poslední zatáčce se stane něco, vlastně ani nevím co a letím z lodi a vcelku neelegantním obloučkem přistanu ve vodě. Když vystrčím hlavu na hladinu, loď se v pohodě houpe na vodě a Můj na mě zmateně koukám (což je úspěch, protože nejvíc chytá nerva, když se cvakneme). Musím se smát. Voda není ani studená. Dotáhneme loď ke břehu, protože už jsme v kempu a já si ještě trochu zaplavu - voda není ani studená. Pak už jen stavění stanu, večeře a pivo. 

Druhý den - Celou noc nám stan bičovaly proudy deště. A stan promokl. Totálně. Spacáky mokrý, my mokrý, všechno mokrý. Koukám na řeku, které se zvedla hladina, koukám na to, jak pořád prší a poprvé, za celou kariéru vody, čundráctví a dalšího výletování řeším problém účinným způsobem - rozbrečím se. A bulím jako kráva, že dál nejedu, a že se v tomhle přeci nedá jet. Můj začíná být naštvaný a ptá se, co teda má dělat. Doufám v telefonát z půjčovny, že se konečně řeka zvedla na první stupeň a nemůžeme dál jet. Jenže, i když je v řece určitě víc vody než normálně, první stupeň se prostě nekoná. A poslouchat kecy, že jsme kvůli mně přerušili výlet - no to bych si raději uhryzala ruku v kloubu. Takže zavřeme mokré spacáky s mokrým stanem do sudu, navlíkneme pláštěnky a jede se. Po chvíli už je mi jedno, že prší, že je zima. Cesta docela ubíhá, mokro všude okolo už ani nevnímám, zdárně sjedeme pár jezů, máme míjet stádo kamenných ovcí, což mají být šutry čouhající z vody, připomínající stádo oveček. Jenže ovce se nekonají - jsou utopený pod vodou a nejsou vidět. A pak to přijde - JEZ. Jez, který je podle vodácké navigace sjízdný. Jenže momentálně se přes něj valí neskutečné proudy vody, vypadá, že nás chce zabít, nedaří se nám najít místo, kudy to obejít, všude jsou vysoké břehy. Zase brečím. Po nějaké době, kdy capkáme po břehu jako dva kreténi nás napadne přejet na druhý břeh. Přetáhneme loď po mostku a pod jezem se konečně nalodíme. Jenže z přitékajícího potoku se valí proud, připomínající divokou řeku. Kupodivu se nám podaří do proudu najet a elegantně tím projet (tohle mě baví). Připadám si jako největší borec pod sluncem. Potkáváme další vodáky - jediné za celou dobu (nikdo normální totiž v takovém počasí nejezdí). Jsou fajn, sympaťáci. Další jezy sjedeme, až přijde jez pod řetězovým mostem. Klasika - za normálních okolností sjízdný, jenže momentálně se pod ním točí obří vodní buben a nám se do toho nechce. Není to ale žádná hrůza, loď normálně pustíme po laně a nasedneme pod jezem. Tohle řešení mám ráda, tahat loď je totiž poměrně náročné (prostě je to těžká kráva). Pak už jen koukám, jak se loď dostala do vodního bubnu, lano se přetrhlo a loď se nám tam bezmocně točí. Pak vystřelil z lodě první sud, pak druhý a loď se pustila na vlastní, soukromou plavbu. Můj na mě jen pohlédl, shodil bundu a skočil do vody. Zopakovala jsem jeho počínání, a už jsme se oba koupali. A nebyla to super letní koupel, protože proud vody byl fakt silný. Chytili jsme loď, plnou vody a táhli jí ke břehu. Naštěstí se objevili vodáci, které jsme už potkali. Pochytají uplavaná pádla, pochytají sud, který jsme nechytli mi a nakonec nám i přivezou věci, které jsme nechali na souši při skoku do vody. Jsem strašně vděčná, že ještě pořád jsou na světě lidi, kteří vám pomohou, když jste v nouzi. A jede se dál. Měli jsme spát v kempu, ale představa promočenýho stanu a promočenýho spacáku je tak hrozná, že se mi chce zase brečet. Naštěstí přichází záchrana v penzionu s příznačným názvem U jezu. Záchrana! Je tam postel a to nejlepší - střecha. Na večeři si dojdeme spíš jen z povinnosti a padneme.

Třetí den - NIC nám neuschnulo. Spacáky bych pochopila, ale poctivě rozvěšené oblečení je pořád odporně mokré. Dneska už nás čeká jen pár kilometrů. S nechutí se nasoukám do mokrých svršků (i spodků) a jedeme posledních pár kilometrů. Dneska už (samozřejmě) neprší, je to fajn pocit, když vám do klobouku ustavičně nekape. Pak už jen vylodění, táhnutí nechutně těžkých krosen (mokré věci hrozně váží) a dlouhá cesta domů. 

I když tohle byla asi nejdrsnější voda, co jsem kdy jela, byla to asi i nejlepší voda. S Mým jsme byli schopní normálně kooperovat, neřval na mě a všechny krizový situace jsme zvládli. Ale příští rok bych raději dala klidnou, pomalou Berounku :oD