Nezdvořilé

"Ty jizvy... to ses jako řezala?"

Ptala se mě kolegyně v nové práci. Kolegyně je dvacetiletá, krásná... A velmi naivní.

Nic jsem jí na to neřekla. Okamžitě nasadila výraz roztomilé holčičkky a začala rozvíjet teorie typu: "Já jsem nikdy nepochopila, proč to někdo má potřebu dělat." Následoval naivní výraz číslo pět s větou: "Teda, já nikdy nekouřila ani trávu."

Seděla jsem vedle ní, připadala si jako na výslechu pod lampičkou a toužila ať zmlkne. Bohužel moje odpověď s větou, že jsem jí neřekla, že jsem se řezala se nesetkala s úspěchem, protože následovala salva otázek, odkud to teda mám.

Nakonec jsem jí utřela, že ptát se na cizí jizvy není slušné a ona konečně zmlkla.

Ale ve skutečnosti jsem na ní měla chuť řvát. Ano, udělala jsem se sama. Je hezký, že máš úžasný život, kdy vyprávíš, jak si s maminkou lakujete nehty a víš každou podrobnost o svém dětství a samozřejmě jsi strašně výjimečná. Ale já to tak nemám, nikdy jsem neměla. Od dvanácti žiju prakticky sama a ani před tím to nebyla žádná hitparáda a krom trávy taky vím, jak štípe droga v nose, a i když už jsem to spoustu let nezažila, kolikrát bych dala nevím co za to, aby to mohla zase zkusit ty malá, blbá krávo.

Takže - neptejte se druhých lidí na jejich jizvy. Není to slušné a akorát je nutné si vymýšlet tunu výmluv a třeba já strašně nerada lžu. Díky.