Když se to sere

V sedm ráno se mi rozsvítil telefon. Ségra. Protože moje ségra je hypochondr, nechtělo se mi to zvedat, říkala jsem si, že je to beztak nějaká blbost, otočila jsem se na druhý bok a doufala,  že mne opět navštíví spánek, který se zhruba od šesti hodin ne a ne dostavit. Vzápětí přišla smska: "Mamka měla mrtvičku." Spánek se odporoučel nadobro. Vyskočila jsem a volala zpátky.

Nejhorší je, když jste zdravotník a stůněte sami nebo někdo z  rodiny. Když jste nemocní vy, všechno se vám sere. Co se může zkomplikovat, zkomplikuje se. Pokud je to rodina... Nevidíte tu naději, co mají ostatní. Takže zatímco se všichni ostatní ujišťují, že to bude dobrý, vy víte, že to dobrý nebude. Že jsou choroby, který člověka sežerou, doživotně změní a nakonec zabijí.

Je hrozný, vidět vlastní mámu v tý nemocniční posteli, se svěšeným koutkem, s obluzeným vědomím. Zatímco sourozenci vidí zívání z únavy, já vidím projevy vigilního kómatu. A je to hnusný, hnusný, hnusný. A samozřejmě  - myslíte si, že vám se to nikdy stát nemůže. Ne, taková odporná choroba sahajíc na hybnost a měníc lidskou povahu.

Je to prostě na hovno. Stejně na hovno, jako když člověk doma nemá podporu, musí jezdit bezmála devadesát kilometrů tam a zase zpátky a ještě do hnusnýho, amatérskýho špitálu a je kurevsky bezmocnej. Jen další důvod, proč mi chybí Praha, kde jsem mohla ledasco zařídit. Tady, z vidlákova, můžu zařídit leda tak kulový.