Nerostou houby

Nerostou houby, je kyselá půda,
všude je pusto, jen tu a tam zrůda.

Jak něco vyraší, hned se to zmrší,
v rádiu říkali, že málo prší.

Dva roky pršelo, i šutry změkly,
houby však nerostou a srny se vztekly.

Nerostou houby, je kyselá země,
zkysly i myšlenky hluboko ve mně.

Stavím se lhostejně k lidskýmu snažení
vyhlásit přírodě chemický tažení, chemický tažení.

Courám se po lese předlouhý hodiny,
pod paží košíček na lesní zplodiny.

Nemocný zvířectvo vodháním tyčí,
poněvadž nesnáším, když se tu kříčí.

A tak jen šeptám ty zatrpklý slova:
všichni zpět na stromy, začneme znova,
začneme znova ...

Jiří Dědeček

Byla jsem na návštěvě u mámy a dopoledne jsem jí s přítelem vyhnala na houby. Kupodivu jsme našli docela hodně. I já, člověk houboslepý. I vyhnala jsem na houby přítele. Dvakrát. Poprvé jsme našli hub asi pět (já jednu), podruhé jsme našli houbu jednu (já nula) - plesnivou. A nějaký lišky, o kterých jsem se záhy dozvěděla, že jsou to lištičky pomerančové, sice jedlé, ale asi ne úplně tak, jak bychom si představovali. Lištičky letěly a ta jedna houba plesnivá taky. Asi jsme dohoubařili.

Text Jiřího Dědečka "Nerostou houby" jsem kdysi slyšela na recitační soutěži (kterých jsem během "studia" dramaťáku odjezdila nespočet) a hluboce mne, i přes můj velmi mladý věk zasáhla. Dodnes mám text, který jsem si vyžebrala od soutěžícího kluka uložený. Že jde o Jiřího Dědečka, kterého jsem už nějakou dobu poslouchala na Dvojce v písničkách po Francouzsku jsem zjistila až po přečtení textu (strašně jsem ho tenkrát žrala - měl velmi podmanivý hlas, rozuměl hudbě i francoužštině). Dodnes si myslím, že ten text má sílu a je stále aktuálnější. Při pátrání po textu na internetu jsem zjistila, že je to vlastně písnička. Strašná. Proto raději ponechám text recitační, který znám já :o)