Ebeca | Jak se plní sny

Před patnácti, čtrnácti, třinácti, a tak dále, lety jsem kráčela vedle Něj, někdy pubertálně zamilovaná, někdy jen tak tak, někdy zamilovaná jenom trošku. Každopádně asi pokaždé jsem si říkala, jaké to asi je, žít tady (chápejte, když jste holka z Polabí, tak jsou místa, kam se jezdí na výlety, a to, že tam taky žijí lidé bylo pro mne, v šestnácti letech docela scifi :oD ), a jak by bylo hustý, jezdit kolem těch skal později. 

Kdy bych se nadála, že tady budu opravdu žít (byť začátky byly hodně těžké, z Prahy do malého města je velký šok, ale o tom někdy jindy). I na koni jsem se kolem těch skal projela a bylo to hustý. 

Jenže teď se mi podařilo koupit si svého životního koně. A víte co? Když jsem prvně vyjela na koni svýho života po lese, mezi skalama a jela za Ním, byl to ten nejlepší pocit na světě :o) 

Je prima plnit si sny. I když to trvá patnáct let. Na některý věci se vyplatí počkat si.