Vzpomínky na Austrálii - den dvacetčtyři

Dnes grilování u jezera Eacham – cesta přes sto kilometrů.

Cestování fajn, vidíš kus Austrálie, navíc se to tu mění pomalu po deseti kilometrech (krajina), ale sedět vzadu s dětma je za trest. Myslim, že odsud pojedu a budu mít šediny :o) Jeli jsme krajinou, která se hodně podobala český, takže jsem výjimečně nechala pusu zavřenou a užívala si osobní hodnocení krav okolo a venkova všeobecně (vidlák se ve mně nezapře :o) ). Cestou jsme zastavili u nějakýho hřiště, aby se dětem trochu upustil ventilek, a jak tam lezu z auta, slyšim, že v lesíku opodál něco hrozně řve. Kouknu tam a všude po stromech visí hafa netopýrů. Ale pořádnejch! To bylo něco na mě – Batmanofila. Fakt super, vydržela bych tam čumět věčně :o)

Když měly děti upuštěnej ventilek, mohli jsme se opět nalodit a další zastávka Yungaburra, prý HIStorický město (to tady znamená dvěstě let starý) a prý krásný. No, nevim, já z něj až tak nadšená nebyla. Hotel na hotelu a strašně vyumělkovaný. Ani jsem to nefotila. Navíc tam vůbec nic nebylo. Ale fakt nic. (Opomněla jsem zmínit velmi historickou, sto let starou zeď, která si zasloužila i cedulku :o) )

Po krátké prohlídce jsme už konečně vyrazili k Lake Eacham. Rain forest zmizel v nenávratnu a okolo pravá Ozi bush, která sice stojí za vidění, ale prales je prostě prales :o) Ale jezero samo o sobě paráda. Průzračná, tyrkysová voda a ze břehu hromada ryb – jak v akvárku.

Je to sopečnej kráter, což jsem moc nepobrala, protože to není na kopci :o)

Po ugrilování párků (kari párky, mňam)

, jsem hned hupla do vody (zima nezima, to bych nebyla já, abych nevyužila příležitosti vycachtat se, navíc v Austrálii), a za mnou hned brácha i Starší se svojí koupací sádrou. Z mola všechno monitorovala švagrová, pečlivě zazimovaná v mikině a v ponožkách :o) Když jsme vylezli, ptal se nás nějakej kluk, jaká je voda, a i přes počáteční pochyby nakonec hupnul taky. Pak z něj vylezlo, že je z Londýna (dokonce byl i v ČR :o) ) a jsou na tříměsíční cestě kolem světa a zatím viděli Čínu a Novej Zéland, přičemž NZ jednoznačně prý vede :o) Fajn pokec a ujištění, že Ozi fakt mluví jako prasata, protože jemu bylo krásně rozumět. Pak už jsme se zbalili a vyrazili směrem domů (zvláštní, jak rychle jsem si zvykla tady říkat "u nás"), a aby děti usnuly, pustil jim Véna nahlas Kabáty a do pěti minut byly tuhý :o) Odpoledne jsme se zašly podívat se švagrovou do krámku na Tjapukaj, což je restaurace kousek za naším domem, kde je každej večer aborghinská show (k nám na zahradu doléhá jejich zpěv), kde jsem si vyhlídla moc pěknej klobouk za padesát babek (a kupodivu se o pár týdnů později stal mým majetkem - mám ho dodnes), a pak ještě kousek dozadu, ke koním, a když k nám nechtěl jít, zkoušela jsem je nalákat laskavými slovy, jako herky a hajtry. Nicméně bez efektu, akorát Staršíse ptal, jak vím, jak se jmenujou a slovo hajtra vyslovoval s anglickým přízvukem – no nejvíc :o)