Alespoň jeden článek týdně

Úplně jsem přestala psát, i když mě to vnitřně štve. Přitom si kolikrát, když se něco děje (a mám pocit, že se vlastně něco děje pořád), v duchu sestavuji článek na blog. Jenže nakonec nenapíšu nikdy nic. Přemýšlela jsem, čím to asi je. Samozřejmě, jistou míru hraje časová tíseň. Času, kdy si opravdu sednu k počítači mám málo. Mám totiž poměrně pestrý osobní život a jsem za to ráda. To je jen ale zlomek toho, proč nepíšu. Problém je, že mi přijde, že v době rozmachu sociálních sítí má každý hroznou potřebu vyřvávat do světa svůj názor na všechno, na všechny a ten názor je, samozřejmě, ten jediný a správný. Jsem z toho otrávená, znechucená a nějak nemám potřebu připojit se k tomuhle davu všeználků...

Na druhou stranu si říkám, co se stalo s mým oblíbeným rčením "můj blog, můj hrad". Vlastně mi ani nejde o závratnou čtenost (mých pravidelných dvacet čtenářů mi bohatě stačí :oD ), jen si prostě popsat, vypovídat se, v relativní anonymitě. A když může každý týden psát Doležalová, jejíž články mi přijdou nechutně přeslazené, jak čokoláda od Milky, křehké, že kdyby se na ně fouklo, polámaly by se a hlavně úplně o ničem, proč já bych si taky nemohla psát. Jen tak.

A když to napíšu ofiko, tak už to musím splnit - proto se zavazuju, že si napíšu alespoň jenom jeden článek týdně. Jen tak - pro radost sama sobě :o)