Vzpomínky na Austrálii - den sedmnáct

Dneska Josephine falls. Jestli to bude výlet od výletu úžasnější, tak nevim, jak budu vypadat v sprnu :o) Sto km přesun směrem do nikam. Konečně to začalo vypadat jako Austrálie, kde nic, tu nic, jen ohrady s krávama

a okolo obří hory (zážitek pro někoho, kdo viděl maximálně Krkonoše) a prales.

Tady z tý přírody asi jednou umřu. Nikdy mě nenapadlo, že něco takovýho uvidim na vlastní oči.

Když jsme dorazili na místo (cestovat s harantama je peklo), sedli jsme si do altánku a sežrali řízky, co se udělaly včera a přitom nám asistoval divokej krocan (haluz).

Bylo tam nádherný ticho, klid a panenská příroda... Tady bych si dokázala představit žít. Pak jsme se vydali směrem k vodopádům. Pralesem vedla taková uzoučká asfaltka a stromy byly hodně poničený cyklonem, takže mi to na Kurandě přišlo hezčí.

Ale vodopády... Může se tam koupat. Sice je tu podzim (Ozi mrznou :o) ), ale jako nevyužít příležitosti moci se vykoupat v deštnym pralese pod přírodníma vodopádama? Nikdy! Takže hurá do plavek a hop do vody, který měla (podle bráchových potápěčských hodinek) příjemných 19°C => zima jako kráva. Ale ... Ty voe... to byla nádhera. Kolem ten deštnej prales, vodopády, a když jsem se potopila, tak byla voda úplně průzračná a měla zelenkavě modrou barvu. Vydržela bych tam věky – voda, to je moje. Jednou jsem se sklouzla i po vodopádu dolů. Ještě jsme pak kousek jeli na nějakou pláž (tche, kam se hrabe pláž na Josephine falls), ale byla zima, tak jsme to vzdali a vyrazili domů. 

Večer k sousedovi, protože jeho manželka měla narozeniny (tady furt někoho někoho zve na večerní žrádlo). Party u souseda byla sice nuda, ale konečně jsem se angloaklimatizovala, takže rozumím i mluvím. Ten útlum, co jsem měla byl šílenej, Připadala jsem si jako totální kretén.