V roce 2011 jsem dostala neodmítnutelnou nabídku od mého bratra - za letenku do Austrálie (kde tenkrát žil), ubytování a stravu jim budu hlídat jejich děti, protože manželka chce chodit na kurzy angličtiny a s dětma by to nezvládala. Bez nějakého velkého rozmýšlení jsem na to kývla, v práci dala na výběr: "buď neplacené volno nebo dám výpověď"! (kupodivu jsem dostala to neplacené volno) a mohla jsem začít zařizovat (teda spíš nechat bráchu a ségru, aby za mě spousty věcí zařídili), a protože světa neznalá a létáním nepolíbená, těšit se na dobrodružství.
Ty tři měsíce v Austrálii se ve mně hluboce zakořenily. Po příletu zpátky do ČR jsem prakticky měsíc v kuse probrečela, rozhodnutá, že se tam vrátím. Žel, posralo se, co se posrat mohlo. Brácha byl nucen vrátit se, já tím přišla o rodinu, za kterou jsem tam mohla jet, a od které jsem se mohla odrazit... Zůstala jsem tady. A i když už nebrečím, nemůžu říct, že bych na Ozi (jak si říkají místní) zapomněla. Naopak. Ráda vzpomínám, ráda o tom mluvím, vyprávím, i po pěti letech. Nicméně mé okolí už to nebaví. Nedivím se, asi by mě to taky nebavilo, a tak jsem se rozhodla vybít si to tady, jelikož můj blog, můj hrad.
Celé tři měsíce jsem psala zápisky, a dnes jsem za to ráda. V následujících dnech proto budu přidávat mé "vzpomínky na Ozi"....