Začínám zjišťovat, že mám asi trochu jinak postavené vnímání určitých věcí. Například dokud hýbete všema končetinama a jste schopní se odkulit na záchod, nejste pro mě nemocní. Chápu, že vám jje špatně, a pokud je vám špatně tak jednou za půl roku, jsem schopná vás i politovat (trochu) a uvařit čaj. Pokud ale za mnou bude někdo lízt obden, stragickym výrazem v tváři, držíc se za to, co ho zrovna bolí, loudíc prášky nebo teploměr (a po sáhnutí na čelo zjistím, že má teplotu zhruba ledního medvěda v sezóně), tak fakt soucit žádnej, ani starostlivé vyptávání, co zase, proboha, je to za bolísttku. Já bych totiž s chutí tyhle lazary a chcípáčky házela ze skály. No a co. Pokud je mladej člověk lazar, je podle mýho k ničemu. Asi to není úplně v pořádku, ale to, co je dneska všude okolo za chcípáky mě naplňuje maximálním odporem...
A prosímvás, když už se pokoušíte o sebevraždu, udělejte to alespoň pořádně. Sebevrahy totiž taky nelituju...